Velikonoční nádivka: Původně se dělala z kaše a telecího. Co v ní nesmí chybět dnes?

Postní byla ještě bez masa

Nadýchaný vláčný nákyp ze staršího pečiva, je v současnosti jednou z nejoblíbenějších velikonočních specialit, jejíž původ sahá do dávné minulosti. Za starých časů byla nádivka jednou z mnoha pochutin, které nesměly na sváteční velikonočním stole chybět, hlavně tom nedělním. Pokud bylo v plánu pochutnat si na ni již na Bílou sobotu, připravovala se bez masa, neboť sobota byla ještě postním dnem. Ta pravá poctivá masová nádivka se dělala až na neděli neboli Boží hod velikonoční a byla prvním masovým jídlem po dlouhém půstu.

Řežábek nebo hlavička?

Dnes o ní mluvíme většinou jako o nádivce, v minulosti měla ale spoustu jiných názvů. Říkalo se jí třeba sekanina nebo sekanice, neboť všechny suroviny, v ní použité, byly nasekané nadrobno. Setkat se můžete i s názvem svítek, neboť se pekla stejně jako oblíbená vložka do polévky – vaječný svítek. V Pošumaví a na Chebsku byla označována rovněž jako jeřábek či řežábek. Podle knihy Kuchyně staré Šumavy byla prý mezi panstvem v 16. století typickým velikonočním pokrmem pečínka z vzácného ptáka podobajícího se koroptvi jménem jeřábek, který se dával i jako speciální dar právě k Velikonocům. Protože si ho ale v podzámčí nemohli dovolit, začali místo něj dělat nádivku, které říkali stejným jménem.

Úplně nejznámější pojmenování, které mnozí používají dodnes, je hlavička. Původně se do nádivky totiž nedával kus uzeného, jak je zvykem dnes, ale maso obrané z vařené telecí hlavy. Součástí nedělní hostiny totiž byla pečínka, přičemž se podávalo hlavně mladé maso – jehněčí, kůzlečí nebo právě telecí. Později se začaly do nádivky přidávat spíš bílá masa – třeba králičí nebo kuřecí. Říkalo se rovněž, že v nádivce by měly být až tři druhy masa, a tak zdravější bílá masa postupně vytlačilo uzené vepřové, nejlépe bůček.

Místo housek kaše

Základem nádivky je starší pečivo, které se navlhčí mlékem, smetanou či vývarem, aby trochu změklo. Ani to se ale původně do nádivky nedávalo. Hmotu tvořila hustá kaše z krupice svařené s mlékem, do ní se pak zamíchala vejce, která ostatně také nesměla chybět jako symbol nového života v žádném velikonočním pokrmu, maso a byliny. Pak se vše přendalo do pekáčku a zapeklo dozlatova.

Hlavně dostatek zeleného lupení

Pokud přemýšlíte, co dělalo z nádivky velikonoční pokrm, byly to bylinky. V každé správné velikonoční nádivce totiž musí být jarní rostliny, mladé lístky, zkrátka cokoliv zeleného. Podle tradice měla zelená strava zaručit zdraví po celý rok, navíc byla symbolem jara a probouzející se přírody. Staročeská nádivka se neobešla hlavně bez kopřiv, jejichž mladé lístky jí dodaly ten pravý šmrnc. Využívaly se ale i další bylinky rostoucí v přírodě, třeba popenec (lidově zvaný openec či kundrlátek), kontryhel či pampelišky. Současné hospodyňky volí většinou v obchodech dostupné bylinky, jako je petržel či pažitka. Případně přidávají pro lepší chuť jarní cibulku a pro zelenou barvu listy mladého špenátu. Pokud byste se ale chtěli držet tradice, určitě zkuste nádivku kopřivovou. S nasbíraných kopřiv pak můžete připravit i špenát nebo úžasnou jarní zelenou polévku, která vás přímo nabije energií.

Zdroje informací:
V. Jakouběová: V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc
V. Malovický: Kuchyně staré Šumavy