Historie zavařování: Na marmelády se dříve dávala vrstvička tekutého vosku a o vynález zavařovací sklenice se zasloužil Napoleon

Zásluhu má Napoleon

Napoleon se snažil vyřešit problém se zásobováním potravinami. V roce 1795 nabídl odměnu 12 000 franků tomu, kdo vyvine bezpečnou a spolehlivou metodu uchování potravin pro jeho neustále cestující armádu.

O cenu se přihlásil až v roce 1815 muž jménem Nicolas François Appert, který je autorem metody konzervace potravin do vzduchotěsných skleněných nádob. Představil metodu, která zahrnovala tepelné zpracování potravin ve skleněných dózách vyztužených drátem a jejich utěsnění voskem.

Až téměř století poté, co Nicholas Appert přijal Napoleonovu výzvu k uchování potravin, dokázal Louis Pasteur demonstrovat, jak růst mikroorganismů způsobuje kažení potravin. Předtím lidé věděli, že konzervační metody fungují, ale nevěděli proč.​​

Vosk a měchuřina to jistily

Vosk (parafín) se stal důležitou pomůckou při uchování například různých marmelád. Některé hospodyňky, a to i na našem území, v 19. století rozehřály vosk a nalily na povrch marmelády či povidel tenkou vrstvu. Další den to zopakovaly. Tato metoda byla u nás dlouho oblíbená stejně jako zakrytí sklenice měchuřinou (vysušený močový měchýř prasat), která k nádobě dokonale přilnula a utěsnila ji, a následné převázání provázkem.

Gumové těsnění v Americe

Současně s tímto vývojem byly v 60. letech 19. století v USA vynalezeny skleněné nádoby na uchovávání potravin s kovovými svorkami a vyměnitelnými gumovými kroužky. Tyto sklenice jsou k dostání dodnes, i když se nyní používají spíše k uchovávání suchého zboží než ke konzervování.

V roce 1858 vynalezl John Mason skleněnou nádobu se šroubovacím se šroubovacím závitem v horní části a víčkem s gumovým těsněním. 

Sklenice evropské

Nezávisle na Američanech se zavařovací nádoby rozvíjely také v Evropě a byly podobné těm za oceánem. Zavařovací sklenice s gumovým těsněním se tu objevily  roku 1880 a stál za nimi německý chemik Rudolf Rempel. 

Šlo o sklenice se zabroušeným okrajem, na kterém byl měkký gumový kroužek. Na ten se přiložilo skleněné víčko, které se ke sklenici upevnilo kovovou sponou. Během tepelné sterilace víčko přilnulo a sklenice se stala vzduchotěsná.

Před použitím se pak zatáhlo za vyčnívající gumový kroužek, do sklenice se tak dostal vzduch, který narušil podtlak držící víčko na sklenici. 

Tyto nádoby na zavařování, gumová těsnění i spony se vyráběly v různých továrnách a často tak nebyly spolu kompatibilní.

Konzervárenství jako byznys

Dalším průlomem byla první skutečná metoda „konzervování“ . V roce 1810 Angličan Peter Durand zavedl metodu uzavírání potravin do „nerozbitných“ plechových dóz. První komerční konzervárenskou výrobu v USA zahájil v roce 1912 Thomas Kensett.

Na území rakousko-uherské monarchie byl rozvoj konzervárenství spjat s armádou. Rakousko-uherská armáda potřebovala zásobovat vojáky potravinami, které delší dobu vydrží čerstvé, proto uzavřela smlouvu s vídeňským továrníkem Carlem Littmannem na vybudování konzervárny, která byla postavena v roce 1896.   

Náš tip: Napadlo vás někdy, že zavařit můžete i jádra vlašských ořechů? V našem videoreceptu se můžete podívat, jak na to.  

Zdroje informací:

thespruceeats.com: The Brief History of Canning Food

bruckneudorf.eu: Konservenfabrik

idnes.cz: Vynález gumového těsnění odstartoval domácí zavařování ve velkém