Muzika, šprachanda nebo tomáškový kompot? Uvařte si méně známou staročeskou specialitu

Sušené ovoce pro svornost

Štědrovečerní večeře za starých časů byla poměrně bohatá. Podle tradice se měla skládat celkem z devíti pokrmů, neboť podle knihy Vánoce Pavla Toufara byla pro naše předky devítka magickým číslem. Vzhledem k tomu, že se muselo vycházet z mála a z těch nejobyčejnějších plodin, byl docela kumšt tolik chodů vymyslet. Na svátečním stole navíc nesměly chybět některé suroviny, jež měly zajistit blahobyt v následujícím roce. Jednou z nich bylo právě sušené ovoce, které zaručovalo podle knihy V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc v rodině svornost. Toho bylo většinou v každé chalupě dostatek. Na podzim natrhaná jablka, švestky či hrušky se totiž vždy sušily do zásoby, aby bylo co mlsat během dlouhých zimních večerů, případně, aby bylo čím sladit, neboť cukr byl tehdy vzácný.

Muzika místo dezertu

Z vánoční nabídky staročeských jídel se dodnes pravidelně vaří snad jen houbový neboli černý kuba. K těm méně známých jídlům, o jejich existenci již v současnosti mnozí nemají ani tušení, patřila muzika, pokrm z rozvařeného sušeného ovoce. Muzika se na stůl nosila poté, co se snědl hlavní chod. Nyní v tuto dobu uzobáváme z mís s cukrovím, to se ale u nás začalo více prosazovat až v 19. století a stejně bylo tehdy výsadou bohatších vrstev. Předtím se tedy jako dezert podávala většinou vánočka, štrúdl, perníčky, sušené ovoce nebo právě muzika. Oblíbené byly rovněž bochánky z kynutého těsta zvané peciválky nebo kutelky. Ty se často spařovaly mlékem, sypaly mákem nebo se podávaly právě s muzikou. Na mysli ovšem nemáme hudební doprovod, ale právě specialitu ze sušeného ovoce v podobě omáčky nebo jakéhosi kompotu. Ostatně na některých místech se muzice říkalo tomášský či tomáškový kompot. Jídlo se totiž často vařilo již na svátek svatého Tomáše, tedy 21. prosince, aby se do Štědrého dne stihlo pořádně rozležet. Jinde byla omáčka označována také jako prachanda, šprachanda, odvárka, rozvárka, sladký vocet, lízačka či zlodějky. Původ dalších názvů není úplně jednoznačný, podle knihy Hody, půsty, masopusty se dá odvodit aspoň následující – rozvárka a odvárka odkazovala k rozvařenému ovoci, děti vylizovaly hrnec, v němž se vařila, a možná ho i potajmu kradly maminkám. A muzika? Ta zřejmě souvisí se svorností, kterou mělo zajišťovat sušené ovoce. Stejná prý panuje, když hraje orchestr. A ostatně i při muzice se podávaly jen samé dobroty.

Přidejte perník a trochu rumu

Receptů na muziku je celá řada, někde připomínala spíš hustší omáčku, jinde kompot a občas měla i charakter horkého aromatického nápoje. Základem muziky bylo sušené ovoce - sušené jablka, hrušky a švestky, které se svařily s typickým vánočním kořením, jako je skořice, badyán, hřebíček, vanilka, a trochou citronové kůry. K tomu se pak přidaly nastrouhané nebo nasekané ořechy a rozinky a na dochucení a zahuštění ještě povidla či nastrouhaný perník. Pokud byla muzika málo sladká a v domácnosti byl k dispozici med, mohla se jím ještě dosladit. Abyste jí dodali trochu grády, můžete přidat i trochu rumu. Ten se ovšem v staročeských receptech nevyskytuje. Štědrovečerní večeře totiž byla ještě přísně postní, což znamenalo, že alkohol nebyl dovolen. Pokud měla muzika trochu víc připomínat kompot, ovoce se nejprve namočilo přes noc do vody, druhý den se přidalo koření a lžíce octa a vše se povařilo doměkka. Jak již bylo zmíněno výše, muzice se někde říkalo také prachanda či šprachanda. Kromě toho existovala ještě tzv. pracharanda, která ovšem vypadala úplně jinak. Šlo totiž o prášek ze sušeného ovoce, nejčastěji z planých hrušek nebo z kdoulí, který se používal místo koření či sladidla. Pracharanda se sypala na koláče, škubánky, šišky i knedlíky. Připravovaly se z ní kaše, náplně do buchet nebo se přímo z ní dělala hrušková povidla.