Švestky do českých zemí přinesl Karel IV. Kde ještě dnes najdeme jejich sušírny?

Může za to Karel IV.

Švestky, i když je považujeme za místní druh, přišly na naše území v dávné historii z Kavkazu, odkud se postupně rozšiřovaly do celého světa. Jejich oblibě napomohlo i snadné pěstování a množení, takže poměrně brzy mohli tuláci v Evropě i Asii hodovat na švestkách prakticky kdekoliv v obydlených místech. Švestky se pěstovaly již ve starověkém Římě a znaly je i slovanské kmeny několik století před naším letopočtem. Tehdy ale šlo o plody velmi drobné, jaké bychom dnes asi nechali na stromě.

O velký rozvoj pěstování a tím také i sušení švestek se v naší zemi zasloužil nejslavnější panovník celé zdejší historie, Karel IV. O tom je i díky básni Jana Nerudy známo, že miloval víno a přikazoval jej sázet kdekoliv to jen šlo. Méně se už ale ví, že obdobně jako vinnou révu prosazoval také pěstování švestek. A je nutné mu přičíst ke cti, že věděl, co dělá. Švestky měly v našich krajích opravdu dobré podmínky, a tak se šířily částečně do zahrad a částečně i do volných prostranství kolem cest, kde sloužily jako vítané zpestření jídelníčku potulných řemeslníků, ale i vojáků, kupců a dalších lidí, kteří měli ještě daleko domů. A protože si lidé dobře pamatovali, komu za takové rozšíření švestek vděčí, dodnes se v některých částech republiky švestkám říká kadlata nebo karlata.

Co se nesní, to usušíme

Jenže švestky zrají poměrně krátce a plodů bylo hodně. Co tedy s nimi? Jednou z možností se ukázalo být jejich sušení - v té době se švestky sušily jak přirozenou metodou, tedy sušením na vzduchu, tak i v nově vzniklých samostatných sušírny buď přímo na statcích pro potřeby jedné rodiny, nebo i ve vsi, kde jedna sušírna zásobovala více chudších domácností najednou. Tady bylo ovoce sušeno přímo nad otevřeným ohněm, případně v takzvaných dymných jizbách, kde docházelo k sušení kouřem. Umíme si ale představit, že sušené švestky (a nejen ony) ztrácely svoji vůni a byly cítit spíš kouřem. Přesto bylo jejich uchování na zimu důležité a hospodyně se naučily se sušenými švestkami pracovat. Stačilo se před zpravováním párkrát přelít horkou vodou a zápach dýmu byl pryč.

Postupem času naši předci propracovali postup sušení švestek tak, že nebylo nutné je vystavovat dýmu nebo riziku spálení nad ohněm, ale působil na ně jen teplý vzduch. Šlo dokonce o výrazně rychlejší způsob sušení a zmizel také nepříjemný kouřový zápach. Ještě dnes můžeme v krajině na Valašsku nebo na moravsko-slovenských hranicích vidět menší, často roubené stavby, o jejichž významu se nezasvěcení mohou je dohadovat. My už ale víme, že může jít i o historické sušírny ovoce.

Co se sušenými švestkami?

I když se u nás švestky pěstovaly už dávno, za vlády Karla IV. se dočkaly své největší slávy a od té doby se na našem území jen množily. Dnes nejrozšířenější jabloně by jim mohly jejich počty jen tiše závidět. Co ale s bohatou úrodou? Ze sušených švestek mohly hospodyně připravit nejrůznější sladká jídla - a že měly skutečnou fantazii. Rozvařené švestky posloužily jako náplň koláčů a buchet (v podstatě jako povidla), na švestkách se peklo maso, sušené švestky mohly velmi dobře posloužit pro dochucení každodenních kaší, které tvořily základ jídelníčku hlavně v chudších rodinách, ale byly vítané také pro přípravu omáček k masu, pokud nějaké ve sváteční den bylo. A pak samozřejmě přicházely i vánoční svátky. Tehdy naši předci používaly toto usušené ovoce nejen při přípravě vánočního pečiva, kde mohlo částečně nahradit i rozinky, ale jedli je i samotné nebo jimi zdobili sváteční stůl.