Uklidnit ho dokázalo jen jídlo. Schizofrenik Rudolf II. týral sloužící, salcburské noky ale miloval

Schizofrenický císař alchymistů a umělců

Rudolf II. byl posledním habsburkem a římským císařem, který sídlil v Praze. Jak je známo, miloval umění, které za jeho vlády zažívalo velký rozkvět. Císař sám byl velkým sběratelem a byl schopný koupit i mnoho stejných obrazů jen proto, že mezi nimi mohl být vzácný originál. Na svoje sbírky dokonce nechal zřídit “kunstkomoru” v Novém královském paláci Pražského hradu. Dobrá léta zažívali také alchymisté a do stejné doby je zasazena i pověst o Golemovi. I když byl císař vychován ve velmi přísném církevním řádu, v dospělosti jej zajímala hlavně věda, a to i její pro dnešní dobu prazvláštní obory. Rudolf II. byl tedy panovníkem opravdu zajímavým, o tom nikdo spory nevede.

O Rudolfu II. se dokonce říká, že občas nebyl tak docela při smyslech. Jeho psychická labilita se časem jen zhoršovala a sloužit takovému císaři jistě nebylo nic jednoduchého. Panovník později trpěl i depresemi, jeho melancholická povaha mu ztrpčovala život a doslova ho zaháněla do kouta. Když to nebylo nutné, raději ani nikam nevycházel a necestoval.

Nemoc týrala císaře i jeho okolí

Pak ale přicházely i jiné chvíle - a tehdy si sloužící jistě přáli, aby Rudolf upadl zpět do své sklíčené nálady. Na svoje poddané křičel, vyhrožoval jim, někdy je dokonce ohrožoval zbraní. Snad bylo i výhodou, že se nikdy neoženil. Zdálo se dokonce, že má k manželství vyloženě odpor. Když se ale jedna z jeho potenciálních nevěst, Marie Medicejská, provdala za Jindřicha IV., spustilo to u Rudolfa opravdu nepěkné období. Kdo mohl, klidil se mu z cesty, kdo nemohl, trpěl. Císařovy nevyzpytatelné změny nálad patrně zavinila po předcích zděděná schizofrenie.

Jedno si ale Rudolf II. pamatoval ve všech obdobích, ať mu bylo dobře nebo špatně, ať truchulil nebo se kolem sebe oháněl mečem. Dokonce i v době, kdy ho přepadly obavy, že ohrožení nebo zrada číhá na každém rohu a za kažnými dveřmi. Rudolf II. totiž rád jedl a doslova milovat salcburské noky. Co to je a jak si připravit císařský pokrm?

Kouzelné salcburské noky

Salcburské noky rozhodně nejsou jen záležitostí právě tohoto města a jeho okolí. Kdo a kdy je vlastně vymyslel? To nevědí ani vyhlášení kuchaři. Patrně tak šlo o postupný vývoj, který se zastavil až u jejich současné podoby. Recept na salcburské noky původně údajně vynalezla Salome Alt, metresa salcburského knížete, arcibiskupa Wolfa Dietricha von Raitenau. Postupně si je však zamilovali panovníci, šlechta i obyčejné chudé rodiny, a to nejen v Rakousku. Netrvalo to dlouho a salcburské noky se staly téměř symbolem tohoto města a dezertem, který není možné při jeho návštěvě neochutnat. Jak tuto vynikající sladkost poznáte?

Jde (většinou) o tři upečené kopečky nadýchané hmoty. Zlatavá barva jim dodává vznešené vzezření, které jen podtrhuje lahodnou chuť. Kdo by se ale pokusil jednu servírovanou porci salcburských noků sníst sám, musel by mít opravdu velký žaludek. Tři kopečky, které se v případě těchto noků většinou servírují, s přehledem zasytí i tři hosty. Do restaurace, kde si plánujete dát salcburské noky, je obecně lepší chodit ve společnosti. Není totiž možné připravit je dopředu jako "hotovku". Každá porce je tak připravována až po objednání, a to přece jen chvíli trvá. Rozhodně se ale vyplatí obrnit se trpělivostí, stojí za to.

A co musí kuchař udělat, než se před hostem objeví tato úchvatná pochoutka? Hmota na salcburské noky je poměrně jednoduchá, i když zkušenost je jistě také potřeba. Jde o tuhý sníh z bílků, do něhož je přimíchán moučkový cukr, potom i žloutky, citronová kůra a skutečně minimum mouky. Do trouby se pak lžící vytvořené kopečky vkládají v zapékací misce, v níž nechá kuchař nejprve rozpustit máslo, do něhož přidá cukr a mléko. Servírovány jsou noky hned po jejich vyjmutí z trouby.