Vitacit jsme nejradši olizovali přímo z dlaně! Vyráběl se ve staré chemičce na kyselinu sírovou

Není Vitacit jako Vitacit...

Ano, Vitacit si můžeme koupit i dnes, hlavně ve speciálních vzpomínkových akcích, které někdy obchodní řetězce pořádají. Pak je dokonce i v tom "správném" sáčku, jako se prodával v době před třiceti nebo čtyřiceti lety, v době, kdy jsme ještě byli dětmi. A tak vlastně ani nejde tak docela o to, jestli je možné tuhle pochoutku ještě sehnat, ale o vzpomínky, které se k ní pojí. Tehdy totiž Vitacit nebyl jen krystalky, které se rozpustily ve vodě a vznikla tak celkem dobrá šťáva.

Mnohem lepší a také častější totiž bylo nasypat jej ze sáčku do dlaně, většinou notně špinavé, a pak důkladně olízat, vzpomínáte? Nevadilo, že štípe na jazyku - naopak šlo o velkou výhodu. Dokonce se zdálo, že nevadí ani všechny ty příměsy, které jsme spolu s ním z dlaně pozřeli. Jistě není pravda, že tehdy to tělu nevadilo na rozdíl od organismu dnešních dětí. Nebylo to dobře, stejně jako to není dobře dnes a zvlášť v "době covidové" určitě není správné něco podobného doporučovat. Jako vzpomínka na dětství, které prostě chutnalo úplně jinak než zralý věk, je ale mlsání Vitacitu jednoduše na špičce.

Kde se vyráběl Vitacit?

Kromě toho, že byla s určitou kontroverzí většinou spojena konzumace Vitacitu, málokdo si v té době uvědomal, že i jeho výroba byla - mírně řečeno - zvláštní. Jistě, že za dodržení všech předpisů, ale přece jen: Vitacit vyráběla Lachama, tedy fabrika určená primárně k výrobě kyseliny sírové. Její výroba byla později zastavena, což ale neznamená, že se z ní stala továrna na výrobu potravin. Ani germanium, které opouštělo její brány, nemělo s Vitacitem mnoho společného. Kyselina citronová už k němu ale měla blíž. V roce 1970 se pak k produkci Lachemy přidal i Vitacit, který se brzy stal jejím nejznámějším výrobkem.

A co to ten Vitacit vlastně je? Magdalena Dobromila Rettigová by jeho výrobu možná popsala nějak takto: vezmi 93 gramů cukru, vraž do něj 3 gramy kyseliny citronové, špetku vitamínu C a barviva. Celé to potom završ trochou aroma. Vitacit je totiž vlastně tak trošku ochucený cukr. Ale vadilo to někdy někomu?

Podobným výrobkem, i když s jinou chutí, byla ještě Šuměnka. Na rozdíl od Vitacitu ale měla mnohem štiplavější chuť, a proto nebyla tak oblíbená. Tu kupovaly spíš maminky nebo babičky a skutečně z ní připravovaly šumivé pití. Někdo ji miloval, jiní ale dali raději přednost obyčejné sodovce. Chuť Šuměnky, ať už pomerančové nebo citronové, byla trochu zvláštní. Většinu tak k jiné konzumaci, než ve formě šťávy, nelákala.