Jedlík testuje bizarní kuchyně: Na Aljašce by bez sulcu z losího nosu nepřežili

Los, spasitel hladových

Divočina rozlehlé Kanady i severovýchod Spojených států amerických byly vždy tak trochu drsné kraje - a částečně jsou dodnes. Dříve tam lidé byli zvyklí, že jíst se musí to, co je. A že toho v chladném podnebí a tvrdé půdě zas tolik nebylo. Naopak se ale v takových podmínkách vždy dařilo majestátním losům. Kdo chtěl jejich maso, mohl ho mít, ale musel si losa ulovit. V dobách lovců byl takový los mnohdy jedinou pořádnou potravou pro celou rodinu, a proto bylo zvykem využít v kuchyni všechny části zvířete. Naprosto všechny.

I dnes se v některých koutech Kanady, spíše mimo velká města, poměrně standardně jedí losí steaky, hamburgery z losa a losí maso se často zpracovává také do klobásek. Dřív ale hospodární Kanaďané a původní obyvatelé Aljašky, tvoření zejména Inuity a Aleuty, uměli do jedlé formy zpracovat i losí nos. Tuhý, gumový, chlupatý losí nos... Pro nás je to asi divná představa, ale na druhém konci zeměkoule neskutečně výživné jídlo. V Kanadě totiž z losího nosu dělají jakýsi sulc.

Sulc z losího nosu

Jak se takový sulc z losího nosu vyrábí? Nejprve je potřeba stáhnout tuto část losího těla z kůže, která je hodně tlustá, tvrdá a plná štětin. Většinou se nos i s kůží uvaří ve vodě, aby kůže změkla a šla lépe stáhnout. Ti zručnější to ale dokáží i "nasucho" jen s loveckým nožem. Kůži je rovněž možné opálit nad otevřeným ohništěm.

Samotné uvařené maso je pak třeba nasekat na malé kousky a hlavně jej dobře nakořenit. Používá se skořice, hřebíček, hořčičné semínko, česnek a cibule. Někdy se k masu z nosu přidává maso z jiných částí losí hlavy, typicky ouška či část pysku. Každé z těchto mas má trochu jinou konzistenci i chuť a všechny dohromady pak v hotovém pokrmu působí zajímavě. Když směs nakořeněného masa vychladne, zalije se celá losím vývarem a nechá se v chladu ztuhnout. Většinou se to dělá v menší podlouhlé nádobě, aby pak hotový losí sulc připomínal bochník chleba. Před konzumací se tento bochník krájí na tenké plátky.

Ale abychom byli fér, dnes už tento vpravdě zajímavý tradiční pokrm běžně nedostanete ani v Kanadě, ani na Aljašce, určitě ne v restauraci. Přitom ještě v roce 1967 bylo toto jídlo uvedeno v knize Northern Cookbook, kterou tamní vláda vydala jako receptář pro ženy drsných lovců žijící v zapadlých koutech státu. Jinak se ale losí sulc dnes podává běžněji hlavně v rámci indiánské oslavy zvané Potlač, někdy psané také jako potlach, kterou stále pořádají obyvatelé amerického severozápadu v domorodými kořeny. Ta je většinou spojena s rozdáváním darů a hodováním. I tam ale losí nos v želé platí spíše za raritní záležitost, i když zároveň i za delikatesu.