Vidlička jako ďáblův nástroj a nůž místo párátka: Moderní příbor používáme teprve dvě století

Příbor od přírody

Ještě ve středověku se lidé příborem rozhodně nenajedli. Mezi chudými, ale i na hradech v těch nejvyšších kruzích se jedlo buď přímo rukama, případně se třeba maso odkrojilo ostrým nožem. Naši předci ale měli k dispozici lžíci, vidlička měla poněkud zpoždění. Proč?

Jako první se tedy na hodovním stole objevil nůž - ne ale příborový, kterým by si stolovníci krájeli jídlo na jednotlivá sousta. Šlo o osobní, klasický ostrý nůž, a ne každý měl k dispozici ten svůj. Problém ale nastal ve chvíli, kdy některý z hodujících použil nůž místo párátka. To i v "době temna" mohlo vyvolat nelibost ostatních lidí u stolu. Podle historických dokladů se ale nejednalo o žádnou výjimku.

Na rozdíl od nože měli už středověcí lidé k jídlu každý svoji lžíci. Ostatně tu znali i ve starověku, a pokud budeme za lžíci považovat třeba i větší mušli, kterou bylo možné najít na břehu moře nebo i u řeky, museli bychom se vrátit ještě hlouběji do minulosti, abychom našli prvního člověka, který takovou "lžíci" použil. Ve starověkém Egyptě nebo Římě už bychom si mohli pořídit lžíci opravdu parádní, vyrobenou ze vzácných materiálů. Je libo třeba stříbrnou? Není to problém, pokud máte peníze. Kdo ale na zaplacení neměl, pořád si mohl pořídit lžíci dřevěnou, kterou si často lidé dokázali vyrobit i sami.

Jak to bylo s vidličkami?

Možnost napíchnout si jídlo na vidličku považujeme dnes za samozřejmost, které bychom se jistě neradi vzdávali. Stejně jako lžíci znali i vidličku jako takovou už v dávném Egyptě, v Řecku a samozřejmě ve vyspělé Číně. Na stůl se ale tento nástroj nedostal. Svojí velikostí byly tehdejší vidlice určeny jen do kuchyně jako pomocnice při přípravě jídla.

I když se vidlička v některých kulturách, jako třeba v Persii, později začala prosazovat i pro jemnější práci, než je vyndavání velkých kusů masa z hrnce, křesťanský svět s ní měl stále problém. Jako ďáblův nástoj ještě dlouho na stůl nesměla.

Na stolech evropských panovníků se tak vidlička začala objevovat až v polovině šestnáctého století, ale ani tehdy nebylo její šíření nijak rychlé. Muži ji považovali za zbytečnost, mohli se přece stejně snadno nebo snad i jednodušeji najíst rukama. A stále šlo navíc spíš o zmenšenou vidlici, jakou jsme zvyklí využívat při vaření, a ne při stolování. Až v 17. století se vidlička proměňuje a v 18. století získává tvar, který má prakticky dodnes.

Příbor v té podobě, jakým jsme zvyklí jíst i my, používá na světě něco kolem miliardy lidí. O polovinu víc lidí se ale raději nají hůlkami a bezmála pět miliard lidí stále k jídlu používá nástroj, který dala lidstvu sama příroda - jednoduše jedí rukama…