Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Tajemství elixíru dlouhého života? Střeží ho mniši z kláštera Grande Chartreuse
Zdroj: Wikimedia Commons, Zephyris, CC BY-SA 3.0,creativecommons.org

Dějiny alchymistického umění pamatují řadu podvodníků a šarlatánů. Jsou mezi nimi ale i tací, kteří světu zanechali objevy vskutku jedinečné. K takovým se nepochybně řadí i neznámý alchymista ze 16. století, jenž stvořil recept na bylinný likér, který se podařilo rozluštit až po více než 130 letech. Jaké je tajemství tohoto elixíru?

Tajemství receptury z Chartreuse

Psal se rok 1605, když maršál Francoise Hannibal d’Estrées daroval kartuziánským mnichům ve francouzském Chartreuse starodávný recept na elixír dlouhého života, který sestával ze složité směsi sto třiceti bylin a rostlin smíchaných do jednoho tonika. V té době byly některé bylinářské postupy ještě v plenkách, a tak mniši v klášteře Chartreuse dokázali porozumět pouze fragmentům receptu. Jak uvádí server Tastecocktails.com, nakonec snahu vzdali a věnovali se dolování rudy. Teprve na začátku osmnáctého století se do studia archivního receptu pustil klášterní lékárník, bratr Jerome Maubec. Rozklíčovat všechny byliny a složité postupy mu trvalo až do roku 1737. Dokonce se předpokládá, že provedl některé vlastní změny v receptu.

Zelená a žlutá

Původně obsahoval elixír dlouhého života celých 69 % alkoholu. V roce 1764 se mniši rozhodli recept upravit a vytvořili mírnější verzi, která je dnes známá jako Zelená Chartreuse s 55 % alkoholu. Dobře rozjetému obchodu udělala přítrž Velká francouzská revoluce a řád kartuziánů byl rozprášen. Část mnichů nicméně pořídila a ukryla kopii vzácného receptu, a když se kartuziánský řád vrátil zpátky do Chartreuse, mohl ve výrobě bylinného elixíru pokračovat dále. Po dvaadvaceti letech, v roce 1838, se jednomu z mnichů podařilo vyrobit sladší a jemnější likér se čtyřicetiprocentním obsahem alkoholu. Přidal k němu šafrán, který likéru zajistil žlutou barvu a vznikla Žlutá Chartreuse, kterou si oblíbily zejména dámy.

Divoká léta

Na začátku dvacátého století se mniši postavili na špatnou stranu a skončilo to pro ně znárodněním lihovaru a jejich vyhnáním ze země. Kartuziáni se nakonec usadili ve španělské Tarragoně, kde spustili novou výrobu starobylého likéru. Výrobu tradičního pití ovšem obnovila i francouzská vláda, jenže se jí nedařilo, proto prodala akcie společnosti soukromé skupině podnikatelů, kteří neváhali a povolali mnichy zpět do Chartreuse. V roce 1935 ale na mnišský řád dopadla ještě jedna rána; při sesuvu půdy byl téměř zničen jejich lihovar. Naštěstí přišla pomoc od státu, nejspíš jako odpustek za předcházející roky příkoří, a najatí stavitelé celou budovu zadarmo opravili.

Výroba Chartreuse

Přesný recept na výrobu elixíru znají dnes jen dva mniši. Přísady pocházejí ze sto třiceti bylin a zpracovávají se v určitém poměru, posléze se nechávají macerovat v pečlivě vybraném alkoholu. Poté likér zraje několik let v obrovských dubových sudech umístěných v největším sklepě na likéry na světě. Výsledný nápoj se stáčí do láhví s označením V.E.P., což znamená velmi dlouhé zrání. Chartreuse se pije pro zlepšení zažívání, ale je také důležitou složkou některých míchaných koktejlů.