K táboráku patří špekáček: Víte, jak poznáte kvalitní a jak ho nařezat, aby se dokonale opekl?

Kouzlo prvorepublikových špekáčků

Na ohni můžete opékat různé klobásky nebo párečky, nic ale nepřekoná poctivé špekáčky. Buclatá uzenina je českou specialitou, která se vyráběla jako vuřty již v druhé polovině 19. století. Podle webu Špekáčky.cz spatřil ten první pravý špekáček světla světa na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891. Stánek z takzvanými uzenkami podávanými s křenem a slaným rohlíkem tu slavil velký úspěch a stály se před ním dlouhé fronty. Velmi populární byly špekáčky za první republiky. Čerstvě vyuzené byly dodávány do obchodů ještě zatepla a nesla se za nimi libá vůně lákající k nákupu.

Pozor na složení

Jen u kvalitních špekáčků máte jistotu, že se vám opečou do křupava, budou krásně šťavnaté a nevznikne vám z nich podivná zuhelnatělá nebo vysušená hmota. Špekáček je totiž chráněn jako zaručená tradiční specialita. Touto ochrannou známkou a logem EU jsou ovšem  opatřeny jen ty výrobky, které splňují přísná kritéria na složení, stanovující přesný poměr hovězího a vepřového masa a špeku. Pokud je nesplňují, nesmí užívat označení zaručená tradiční specialita. Bát se ovšem nemusíte ani českých špekáčků bez loga, ty zase podléhají špekáčkové vyhlášce, která také klade nároky na složení, i když ne tak přísné. Pozor si tak dejte jen na produkty ze zahraničí, ty se žádnými pravidly řídit nemusí a místo špekáčku si tak můžete koupit výrobek ze strojně odděleného masa (tzv. separátu) plný různých náhražek, sóji, škrobů, stabilizátorů či látek zvýrazňujících chuť. Jednoduše: chcete-li kvalitu a tradici, kupujte české výrobky s názvem špekáček. Uzeniny označené jako buřt, vuřt, opékáček či špekoun nemusejí splňovat přísné parmetry, uvedené výše.

Aby krásně voněly

Podle původní prvorepublikové receptury bylo složení špekáčku následovné: 50 % hovězího masa, 20 % vepřového masa a 30 % špeku. V současnosti již pravidla nejsou tak přísná. Jak je uvedeno na webu Zákonyprolidi.cz, musí obsahovat alespoň 40 % masa (hovězího, vepřového nebo telecího) hrubší konzistence, v němž jsou rozptýleny malé kousky vepřové slaniny neboli špeku, které daly uzenině její název. Podíl tuku nesmí být vyšší než 45 %. Dále nesmí chybět tradiční koření (česnek, pepř, muškátový oříšek či paprika), jež dodá špekáčku tu správnou chuť a vůni. Když jej rozříznete, měl by být světle až tmavě růžový. Zbytek tvoří voda a bramborový škrob. Výrobek se plní do hovězích nebo vepřových střev a jednotlivé špekáčky jsou oddělené provázkem. Existuje i kategorie drůbeží špekáček, ten se ale na ohni tak dobře neopéká.  

Nejlepší propečení

Špekáčky můžete sice naložit do kyselého nálevu jako utopence, upéct je na pivu nebo z nich připravit „buřtguláš“, v létě je ale stejně nejtradičnější způsobem úpravy opékání na ohni. Zárukou úspěchu je kvalitní uzenina, ale i na opékání a na nařezání si musíte dát záležet. Špekáček se nesmí opékat přímo v plamenech ani v kouři, ale v proudu horkého vzduchu. Nejlepší je ho držet asi 10 cm nad plameny. A samozřejmě záleží na kvalitě dřeva. Nad lakovanými zbytky lavičky opravdu dobré buřtíky nepřipravíte. Nejběžnější způsob řezání špekáčku je na ježka, kdy se naříznou špičky do kříže a pak se ještě po stranách na špekáčku vyřeže mřížka. Lepšího propečení dosáhnete, když naříznete do kříže konce, ale s řezy budete pokračovat po celé délce špekáčku. Jen nesmíte zajíždět moc hluboko. Další možností je také vyřezat kolem celého špekáčku spirálu. Jen je pak nutné jej napíchnout na prut po délce, aby se nerozpadl. To platí v případě řezání do kříže, ale jen po jedné straně a hodně do hloubky. Špekáček se pak rozevře jako květina. Dobře opečený špekáček by měl být zlatohnědý a střívko by se mělo na povrchu krásně lesknout. Tak si nechte chutnat!