Retro okénko: Bylinné bonbony Hašlerky kdysi vrátily hlas i písničkáři Karlu Hašlerovi

Zázračné pastilky, které navrátí ztracený hlas

I když jsou Hašlerky považovány za ryze český vynález, ve skutečnosti jejich předchůdkyně pocházely z Rakouska, stejně jako mnoho jiných podobných bylinných bonbonů. Ještě předtím ale roku 1877 namíchal podle webu Caruso-1877.de jistý hamburský lékárník speciální směs bylin proti kašli a chrapotu. Možná by se na ni zapomnělo, ale v roce 1909 vystupoval v Hamburku slavný operní pěvec Enrico Caruso a stalo se mu to, co by se operním pěvcům stávat nemělo – přišel o hlas. Lékárník ovšem ihned přispěchal na pomoc se svým zázrakem ve formě pastilek a Carusovi se jeho tenor vrátil. Za zlepšení stavu svých hlasivek byl tak vděčný, že dokonce napsal lékárníkovi dopis s poděkováním: „Ctěný pane, tisíceré díky za vaše pastilky, které považuji za velmi vhodné pro osoby trpící průduškovými potížemi. Se vší úctou Enrico Caruso“ Věhlas hamburských pastilek, které se posléze začaly vyrábět pod názvem Caruso Hustenbonbons se rozšířil do celé Evropy. K nám se tato směs zřejmě dostala přes Vídeň, kde bonbony dělala podle webu Blockmalz.at společnost Echt Kirstein’s.

Jak se z Destinek staly Hašlerkami

První bonbony s vůní bylinek začal u nás tehdy ještě ve své dílně na pražských Vinohradech dělat výrobce cukrovinek František Lhotský, kterému se dodnes přezdívá „táta Hašlerek“. Protože se ale u nás jméno Caruso příliš neujalo, zkusil to raději přes naši operní pěvkyni Emu Destinnovou. Podle článku v časopise Potravinářská revue ale ani Destinky moc velký úspěch nesklidily, proto se Lhotský rozhodl pro jiný žánr a v prosinci 1920 se vydal do pražského kabaretu Lucerna za slavným písničkářem Karlem Hašlerem (autorem šlágrů Ta naše písnička česká nebo Po starých zámeckých schodech), který zrovna řešil podobný problém s hlasivkami jako tenkrát Caruso. Poté, co bonbony ochutnal a již bez problémů odzpíval své vystoupení, využil Lhotský dobrého rozpoložení zpěváka a vytasil se na něj s návrhem, zda by bonbony nemohly nést jeho jméno. Traduje se sice, že Hašler se nejprve bránil větou, že nechce, aby si ho někdo "bral do huby", a dokonce si chtěl nechat za propůjčení svého jména zaplatit. Zřejmě jsou to ale jen ošklivé pomluvy, vždyť uvedení jména na bonbonech bylo pro zpěváka už tak velkou reklamou. V každém případě je Hašlerův písemný souhlas s pojmenováním bonbonů Hašlerky dodnes uložen v Národním muzeu.

Může za jejich barvu lékořice?

První Hašlerky se objevily v obchodech hned v roce 1921. Krátce na to se začaly Hašlerky propagovat prvním reklamním sloganem: „Hašler kašle, nevadí, Hašlerky ho uzdraví.“ Cestou různých vtipných říkanek a krátkých básniček doplněných veselými ilustracemi se reklama na Hašlerky ubírala i v následujících letech. Lhotský je ovšem propagoval i jinak. Po Praze třeba jezdila a rozvážela Hašlerky dvě dodávková auta, která měla netradiční tvar připomínající ruličky bonbonů – tak se totiž Hašlerky dlouhá léta prodávaly. Popularita Hašlerek Lhotskému hodně pomohla a už v roce 1922 si mohl koupit pozemek pro novou větší továrnu v Michli. Po znárodnění o ni ovšem přišel a výroba bonbonů se přesunula do Pražských čokoládoven v Modřanech. V současnosti se jejich vůně line v závodech Sfinx v Holešově. Hašlerky i po sto letech chutnají stále stejně a receptura se na ty originální nijak nezměnila. I když si mnozí myslí, že je v nich lékořice, což je vzhledem k jejich černé barvě vcelku logické, ve skutečnosti jim chuť dodává hlavně anýz ve spojení s mátou, jitrocelem a meduňkou. Typická černá barva bonbonů je způsobena černým barvivem , známým jako medicinální uhlí. Nynější Hašlerky už mají klasický bonbonový oválný tvar a kromě původní varianty se vyrábějí i další druhy – bez cukru, extra silné, jablečné, rybízové, višňové či meduňkové. Prodávají se i v krabičkách a jako dražé. Ty originální ale stejně všichni milujeme nejvíc.