Španělské koblížky churros jsou nejlepší s čokoládou a se skořicí. Jsou vhodné při kocovině!

Rohaté tyčinky s vroubky

Přestože jde také o smaženou sladkou pochoutku, od našich koblížků se churros liší nejen druhem těsta, ale i tvary. Nejsou totiž kulaté, obvykle mají tvar dlouhých tyčinek s vroubky, mohou se ovšem tvarovat i do podoby kruhů nebo třeba srdíček, často se smaží velké spirály, které se pak lámou na menší kousky.

Churros se vytvářejí pomocí speciálního stroje s tryskou, z níž těsto „vylézá“ právě ve tvaru tyčinek nebo spirál s typickým hvězdicovým průřezem. Tvoření churros se dá ale zvládnout i pomocí cukrářského sáčku s hvězdicovou zdobičkou. Vroubky ovšem nemají churros jen tak pro nic za nic. Umožňují totiž jejich dokonalé prosmažení krásně dozlatova a hlavně dokřupava, zatímco uvnitř je těsto krásně měkké a není ani příliš mastné. Právě vroubkům vděčí churros i za své jméno. Připomínají totiž rohy iberské ovce zvané churra.

Z Číny nebo z Egypta?

„Koblížky“ mají v oblibě nejen ve Španělsku, ale i v Portugalsku, v Karibiku (třeba na Kubě) a v zemích Latinské Ameriky. I přes jejich popularitu ve španělsky mluvícím světě, svůj původ mají pravděpodobně až v Číně. Podle stránek Scmp.com jsou prý nápadně podobné čínskému dezertu youtiao. Tyto tyčinky známé také jako čínské koblihy nebo čínské olejové tyčinky se smaží i v dalších asijských zemích a do Evropy se prý dostaly díky portugalským mořeplavcům.

Možná ale churros mají podle webu Foodicles.com původ ve starověkém Egyptě. Usuzuje se to podle výjevu z tehdejší pekárny nalezenému v hrobce faraona Ramsese III., na němž připravují v kotli jakési pečivo ve tvaru spirál.

Existuje ale ještě jeden příběh o vzniku churros, v němž místo námořních objevitelů a otroků figurují pastevci: právě ti, kteří na horských pastvinách pásli ovce churra. Protože putovali po kopcích, potřebovali podle knihy Nejlepší světová street food nějaké jednoduché jídlo, které by snadno připravili a ještě se jím v nepříznivých horských podmínkách za chladných večerů trochu zahřáli. Vytvořili si tak jednoduché těsto, které mohli kdekoliv v horách osmažit v rendlíku nebo v pánvi nad otevřeným ohněm. Vzniklý pokrm pak jedli místo chleba. Když pak sešli do údolí, předvedli svůj recept i ostatním, obyčejné chlebové pečivo se začalo vylepšovat, sypat skořicovým cukrem a postupně se churros rozšířily do celého Španělska.

Ať je pravda kdekoliv, churros jsou přímo ideálním zimním pokrmem, který vás zahřeje nejen na těle, ale v sychravých nevlídných dnech hodně potěší i na duši.  

Nejlepší pomoc při kocovině

Churros jsou ve Španělsku, ale i v Latinské Americe oblíbenou pouliční pochoutkou, která se prodává i v pojízdných stáncích. Většinou vám je dají v papírovém kornoutu a v přímo luxusní kombinaci, tedy s horkou čokoládou nebo s čokoládovým krémem, do něhož se tyčinky namáčejí. No uznejte, dokážete si představit lepší dobrůtku na zahřátí než horké smažené tyčinky namočené v lahodné rozehřáté čokoládě? Dáváte-li ale před čokoládou přednost kávě, i to je možné.

Churros jsou báječné i namočené do kávy s mlékem zvané španělsky café con leche. Churros jsou často vylepšené ještě tím, že se obalují ve skořicovém cukru. Bývají i součástí španělské snídaně, hlavně ve svátečních dnech. Tradičně se jedí třeba na Nový rok. Na snídani se většinou servírují samotné, skořicový cukr či čokoláda se podávají zvlášť a každý se může rozhodnout, jak se churros dá. Někdy se jedí i úplně neochucené místo pečiva.

Španělé navíc churros považují i ze nejlepší lék na kocovinu. Takový stánek s voňavými koblížky prý může ranní být záchranou nejednoho flamendra. Pokud by váš mlsný jazýček neuspokojily ani churros s čokoládou a skořicový cukr, nezbývá vám, než se vydat do Peru, Mexika, Argentiny nebo do Chile. Právě tam totiž ještě vylepšenou verzi churros - tyčinky naplněné úžasným mléčným karamelem dulce de leche.