Granko, Vitakáva, Májka aneb Pamatujete si, na čem jsme si pochutnávali za socialismu?

Něco jako bonbony v prášku

Pokud by se vás někdo zeptal na první dobrotu, kterou si vybavíte z dětství, snad každý si vzpomene na Vitacit, tedy hlavně ti, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech. Cukrový prášek v sáčku se vyráběl v několika příchutích. První byla citronová, později k ní přibyla pomerančová a pak i malinová. Původně měl sloužit k přípravě limonády, ale limonádu z něj snad nikdy nikdo neudělal. Vitacit se zkrátka konzumoval pouze jedním způsobem. Nejdřív se nasypal na dlaň a z ní se pak olízal jazykem. Zůstávaly po něm báječně barevné ruce i jazyk a to, zda byly před konzumací ruce čisté, nikdo neřešil. Pokud jste si chtěli lízání trochu zpestřit, stačilo sáhnout po Šuměnkách. Z nich vám v puse bublalo, jako byste snědli mýdlo nebo si do ní vylili šampon.

Mlíčko z tuby

Podobný osud jako Vitacit – tedy, že ji jen málokdo používal k původnímu účelu, stihl i Jesenku. Proslazená a zahuštěná smetana v tubě se měla původně přidávat do kávy či čaje, snad každé dítě zvládlo ale vycucnout celou tubu téměř na jeden zátah, a do nápoje tak nikdy nedoputovala. Jesenka se vyrábí od roku 1968 a jejím předchůdcem bylo slazené kondenzované mléko Piknik. Trojici „mlíček“ v tubě pak ještě doplňuje Pikao pro milovníky čokoládových chutí.

Když ji miluješ…

Již v šedesátých letech, v dobách, kdy všichni snili o Coca-Cole, se u nás začala vyrábět podobná limonáda, která u mnohých originální nápoj téměř překonala. Kofola původně vznikla z potřeby nějak zpracovat přebytečný kofein, který vznikal při pražení kávy. Překvapivě ji vymysleli ve Výzkumném ústavu léčivých rostlin v Praze a díky tomu vznikla limonáda s výjimečnou chutí, kterou jí dodávají použité bylinky. Když ji mají v restauraci točenou, jen málokdo odolá a bylo to tak vždy. Jen kdysi jsme o ni jako malí často museli škemrat, neboť limonádu s kofeinem rodiče obvykle nechtěli povolit.

Všechny barvy v jednom sáčku

I když se vyrábějí dodnes, v dnešní nabídce tak trochu zapadají. V sedmdesátých letech, kdy se zrodily, byly ovšem různobarevné tvrdé bonbony Bon Pari velkým hitem. Již v dobách svého vzniku se dělaly v šesti příchutích a barvách. V oblibě byla ale stejně nejvíc ta zelená nebo červená. Pokud jste chtěli mít doma dostatečnou zásobu bonbonů stačilo si koupit Zimní a Letní směs v plechovkách. Zimní byla modrá, Letní červená. Tvrdé bonbony se dělaly také v mnoha barvách a navíc byly ještě obalené v cukru. Vedle sáčku se bonbony často balily i do ruličky. Vznikly tak malé válečky v citronové, pomerančové a malinové příchuti s názvem Drops. Milovníci bonbonů s náplní tzv. furé měli rádi Slavie nebo Atlasky s čokoládou uvnitř, k níž se člověk musel „procucat“.

Pro svěží dech

Ti, kteří dávali přednost mentolovým příchutím, museli zbožňovat Hašlerky. Zajímavé černé bonbony nebyly žádným výdobytkem socialismu. Prodávají se již od roku 1921 a hlas léčily i slavnému písničkáři Karlu Hašlerovi. Svěží peprmintový dech vám dodaly i Beskydky či Větrovky. Spíš dospělí než děti pak měli v oblibě obdobu Tic Tacu Antiperle. Malé kuličky se prodávaly v kulatém plastovém obalu, v jehož otvoru se často zasekávaly, a mentolové byly opravdu hodně. I děti si na nich dokázaly najít něco pozitivního – výborně totiž pasovaly do kuličkových pistolek.

Karamelky s chutí ovoce

Pamatujete si Sisinky? Oficiálně se tyto bonbony jmenovaly Si-Si a šlo vlastně o klasické karamelky zabalené v papírkách, které ovšem nechutnaly po mléce a karamelu, ale po ovoci. I když se dělaly v několika barvách, potažmo příchutích, stejně byly v sáčku většinou žluté nebo oranžové. Také vás vždycky štvalo, když jste narazili konečně na červený či zelený obal a uvnitř se stejně ukrývaly ty první dvě zmiňované barvy?

S příchutí arašídů

Když jste dostali chuť na něco slaného, sáhlo se buď po přesolených tučných pouťových brambůrkách nebo po arašídových křupkách. Jde o pochutinu poměrně mladou – první křupinky z kukuřičné mouky s praženými arašídy byly vyrobeny až v roce 1973. Sníst celý sáček rovnou na posezení nebyl pro nikoho problém. A ruku na srdce, pro mnoho z nás to není problém dosud. 

Svačinka na cesty

Chodili jste v dětství hodně na výlety? Tak určitě ve společnosti Májky. Nešlo ale o žádnou turistickou průvodkyni ale o slavnou paštiku, která namazaná na chlebu či rohlíku byla to nejlepší možnou svačinkou na cestách. Pro mnoho generací byl název Májka synonymem ke slovu paštika. Májka se vyrábí již více než 50 let a pokud by vás zajímal původ jejího názvu, šlo o odvozeninu maďarského slova májkrém, které označovalo játrovou paštiku.

Dvojitá porce bílkovin  

Podobně jako Májka byla oblíbená ještě jedna malá konzerva. Krůtí maso s vejci. Jemné krůtí maso bylo v malé plechové konzervě doplněno vajíčky. Stačil k tomu jen rohlík a skvělá svačina byla na světě! Krůtí maso s vejci se prodává dodnes a chuťově pořád obstojí ve srovnání s dobou minulou. Jestli vás tahle retro delikatesa chuťově uspokojuje, můžete si ji připravit i doma podle našeho receptu. 

Bílá káva v instantním pojetí

Po poválečných letech na náhražkách byla normální zrnková káva sice již k dostání, i děti si ale chtěly vychutnat svůj šálek kávy. V tu chvíli nastal čas na Bikavu nebo Vitakávu. Instantní kávovinový nápoj v případě Bikavy navíc s mlékem a cukrem byl ideální na snídani hlavně tehdy, když se do něj nalámal rohlík. Ale schválně přiznejte, dobral se vůbec někdy někdo konečného nápoje? Vždyť nejlepší stejně byla kašička, která vznikla po zalití Bikavy jen trochou vody za účelem rozmíchání směsi.

Kakao hotové za pár vteřin

Posnídat Granko, to byla ovšem jiná úroveň. Toto kakao v malých granulkách se jen rozmíchalo v mléce a kakaový nápoj v teplém či studeném provedení byl hotov. Když se v roce 1985 začal vyrábět v banánovém provedení to byla teprve událost. Granko se také většinou mlsalo úplně jinak, než bylo původně zamýšleno. Nejlepší totiž zkrátka bylo jen tak na lžičce. A samozřejmě i na krupicové kaši bylo nepřekonatelné.

Nejslavnější čokoládové tyčinky

Náhlý hlad, při němž se člověk necítil sám sebou, se neřešil tyčinkou Snickers, ale Deli. O trochu menší čokoládové tyčinky s kakaovou polevou se vyráběly v pražské továrně Orion a prodávaly se ve třech příchutích – karamel s oříšky, rozinky a kousky čokolády. Teprve později přibyla oblíbená pistáciová.

Nejlepší na bubliny

Dnes si osvěžujeme dech peprmintovými žvýkačkami, které nám slibují i zdravý chrup. Dřív se žvýkalo Pedro. Růžové žvýkačky s ovocnou příchutí měly na zuby jen takový vliv, že jste jimi posilovali čelist, případně vytahovali amalgámové plomby, zato ale dělaly báječné bubliny. I když z nich chuť rychle zmizela neznámo kam, poctivě se žvýkaly až do úplného ztvrdnutí.

Pěkně po vrstvách

Kromě mnoha různých sušenek, které se vyrábějí dodnes (Esíčka, Věnečky) „frčely“ kdysi i různé oplatky neboli, jak říkala starší generace, pišingry. Oplatky rozdělovaly lidi na dva nesmiřitelné tábory. Ti méně kreativní je chroupali celé, ti druzí je konzumovali po vrstvách. Tatranky, Horalky či Vlnky nám zůstaly dodnes, Svěženky nebo Sportky znají už jen pamětníci. Specialitou byly sušenky TOP. Výjimečné na nich bylo, že uvnitř některých druhů nebyla čokoládová, ale překvapivě sýrová náplň s kmínem či paprikou.