Vánoce za starých časů: Když se kapr dělal na černo a místo salátu se jedla pučálka

Kdo uvidí zlaté prasátko?

Kdo by nemiloval Vánoce? Na nejkrásnější svátky v roce se těší malí i velcí a stejně tak nedočkavě byly očekávány i v minulosti. Zatímco my se ale těšíme na dárečky a na to, že nám konečně skončí předvánoční shon a odpočineme si u stromečku za zvuků koled, pro naše předky byly Vánoce významným křesťanským svátkem. Jimi končilo čtyřicetidenní období půstu, jak se píše v knize Lidové Vánoce v Polabí které mělo sloužit jako období příprav na oslavy narození Ježíše Krista. Během postní doby se nesmělo jíst maso, ale ani vejce nebo mléčné výrobky. Také se nesměl pít alkohol nebo mlsat sladkosti. Není divu, že se lidé na vánoční svátky těšili i kvůli tomu, že se konečně pořádně najedí. Ještě celý den se ale dodržoval přísný půst, aby všem do večeře řádně vytrávilo. U dětí se odlákala pozornost od jídla slibem, že večer uvidí zlaté prasátko, maximálně dostaly k vylízání hrnec od povidel. Hospodyně ostatně ani neměla přes den kvůli přípravám na večer na vaření čas, takže členy rodiny odbyla jen krajícem suchého chleba s žitnou kávou, ti nejhladovější a ti, kteří se nechtěli postit, dostali česnečku s krupicí, případně zapraženou zeleninovou polévku, krupicovou kaši, vařené krupky s bramborami či spařené buchty s mákem tzv. kutelky neboli peciválky.

Ryby povoleny

Ke štědrovečerní večeři se smělo usednout až tehdy, když na nebi vysvitla první hvězdička. V minulosti ovšem byla prostší než dnes, navíc byla stále postní, neboť půst končil až 24. prosince o půlnoci. Podle knihy Lidové Vánoce v Polabí měli trochu bohatší Vánoce jen evangelíci, kteří žádný půst nedrželi. Před Štědrým dnem tak pořádali zabijačky a mohli si tak pochutnávat na vařeném masu s jablkovým křenem nebo na jitrnicích. V katolických rodinách se ale menu skládalo hlavně z hub, které nahrazovaly maso, z luštěnin, obilovin a ovoce. Povoleny byly i ryby, které se nepovažovaly za maso, a jako postní pokrm se jedly dokonce již od středověku. Po třicetileté válce, během níž bylo, jak se píše v knize V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, zničeno mnoho rybníků, se staly ale vzácnějšími a třeba v 18. století se podávaly jen v bohatších domácnostech. Kapr, ale třeba i lín nebo sumec či jiné sladkovodní ryby, se staly běžnou součástí štědrovečerní tabule až v polovině 19. století. Kapr se ani tak ovšem nepodával smažený, jak ho známe dnes (ten se rozšířil až po 1. světové válce), ale na černo nebo na modro. Kapr na černo, tedy se sladkokyselou omáčkou, se dělal častěji a podával se překvapivě s knedlíkem. Kapr na modro, který zmodral díky zalití octem, byl složitější na přípravu a mohli si jej dovolit jen někde na statku. Tam, kde nebyly ryby, si pochutnávali někdy i na králíkovi nebo zajícovi s černou omáčkou, v bohatších rodinách měli občas pečenou krůtu.

Devatero chodů

I přes postní charakter musela být štědrovečerní večeře co nejbohatší a podle tradice měla obsahovat devět chodů. Podle knihy Vánoce od Pavla Toufara totiž devítku naši předkové považovali za magické číslo, které může přivolávat zázraky. Co se týká skladby jídla, vařilo se z toho, co měli na statku či v chaloupce k dispozici a vůbec nevadilo, že byla jídla prostá. Důležité hlavně bylo, aby se na štědrovečerním stole objevila jídla ze surovin, které znamenaly plodnost a hojnost (kroupy, jáhly, luštěniny, mák a houby) a také zdraví (česnek a med). Prvním chodem byly oplatky nebo kousek chleba s medem, česnekem a bylinkami. Pak následovala polévka. Ta byla většinou čočková nebo hrachová, někde také kyselo či houbová. Ti zámožnější si mohli dopřát i rybí polévku s dokřupava opečenou houstičkou. K nejoblíbenějším štědrovečerním pokrmům patřil houbový kuba z krup a česneku a jahelník s jablky a sušenými švestkami. Často se jedl také hrachový kucmoch – pokrm z vařeného hrachu, který se podával omaštěný sádlem s kroupami a smaženou cibulkou. Z hrachu se dělala i pučálka – naklíčený a opražený hrách. Oblíbené byly i různé obilné kaše vařené z celých zrn a slazené medem a pak také houbovník neboli hubník. Šlo o jakýsi nákyp z housek, sušených hub, mléka a vajec, který měl v následujícím roce zajistit všem členům rodiny štěstí. Občas se k němu servírovalo zelí, to totiž chránilo před zimnicí. Na svátečním stole nesměl chybět bochník chleba a vánočka. Po snědení hlavního chodu se na stůl dávaly další pochutiny – mísy s ovocem, sušené ovoce, oříšky a další druhy pečiva – záviny, buchty, koláče, perníčky a další drobné pečivo. Oblíbené byly i peciválky, spařené bochánky, které se někdy přelévaly i omáčkou připravenou ze sušených švestek a jablek. Nejčastěji se jí říkalo muzika, známá ale byla i pod názvy šprachanda či prachanda. Směs sušeného ovoce měla zajistit svornost v rodině a na některých místech se připravovala z devíti druhů ovoce.