Falešný řízek ze sírovce: Chutná jako kuře a nebude vás stát ani korunu. Takhle snadno se připravuje

Houba chutná, pro zahrádkáře nevítaná

Sírovec žlutooranžový patří k méně obvyklým houbám, které moc často houbaři nesbírají, přestože je jejich sezona poměrně dlouhá - rostou od května do října. Je to ale škoda, jejich chuť je totiž výborná a navíc se dají zpracovat na mnoho způsobů. Jen sadaři z nich příliš velkou radost nemají, rostou totiž na listnatých dřevinách a pro stromy představují nebezpečného parazita, který způsobuje třeba hnědou hnilobu dřeva a následně úhyn stromu.

Tyto houby rostoucí na stromech jsou známé jako choroše a i další názvy této houby zní chorošovec či choroš sírový. Říká se jí také stromové kuře, kuřecí dřevo nebo čarodějná síra. Sírovce můžete snadno zaměnit s příbuznými choroši – sírovcem horským a vějířovcem obrovským. První jmenovaný ale roste jen na jehličnanech a je hodně vzácný, s tím druhým zase chybu neuděláte, je totiž také jedlý.  

Sírovec je nejlepší z vrb a topolů

Sírovec parazituje nejčastěji na listnatých stromech, na jehličnanech ho najdete opravdu jen zřídka. Právě na listnatých stromech byste měli sírovec hledat, ovšem jen na některých. Nejchutnější je sírovec rostoucí na vrbách a topolech, případně na ovocných stromech, ale i na odumírajících pařezech. Příliš vhodný není na jídlo sírovec parazitující na dubech a ten z akátů se ke konzumaci vůbec nedoporučuje, neboť akát je i sám o sobě jedovatý.

Pokud sírovec na nějakém stromě objevíte, můžete se tam klidně vydat i za rok, sírovec většinou roste na stejných místech a přibližně ve stejnou dobu každý rok. I když se sírovec nachází na stromech poměrně vysoko, většinou ho nepřehlédnete. Houba má totiž hodně výraznou žlutou či žlutooranžovou barvu jako síra – díky tomu má ostatně i své druhé jméno. Plodnice vějířovitého tvaru navíc mohou dosáhnout šířky až 50 cm. Když budete mít štěstí, můžete z jednoho stromu získat až 10 kg sírovce.

Sbírejte jen mladé houby

Dužina sírovce je masitá, měkká a šťavnatá. Nejlepší chuť však mají mladé houby, které mají i nejzářivější barvu a průměr jen mezi 20-30 cm. U těch starších barva bledne na krémovou a starší houby mohou být i hnědé. Mladé plodnice se i lépe upravují, neboť mají lepší konzistenci. Jsou měkčí, nejsou tak vláknité a když do nich říznete nožem, snadno houbou projede. Takové houby při vaření rychle změknou, ty staré jsou hodně tuhé a drobivé a rozhodně byste si na nich nepochutnali. Navíc jsou i hůře stravitelné a mohou vyvolat střevní problémy.

Mladé plodnice jsou i mnohem aromatičtější.  Sírovec je nejlepší sbírat někde v ovocných sadech, rozhodně ale dál od silnice, neboť houby obecně do sebe snadno vstřebávají všechny škodlivé látky ze vzduchu. Kromě toho sírovec není vhodný pro malé děti, údajně prý na ně může mít halucinogenní účinky.

Sírovec místo kuřete

Mladé kvalitní houby vynikají příjemnou lehce houbovou chutí. Pro svou křehkou a jemnou konzistenci připomínají trochu kuřecí maso. Ne nadarmo se proto v angličtině sírovci říká chicken of the woods neboli stromové kuře. Když houbu osmažíte v trojobalu, chutná skoro jako kuřecí řízek. Vhodná je i místo masa do guláše nebo do různých směsí či omáček jako náhražka masa. Ještě před smažením nebo dalším vařením je ale nutné houbu upravit.

Nejprve je nutné ji očistit, můžete ji i přes noc nechat odstát v mléce, bude mít pak jemnější chuť. Poté už houbu stačí jen nakrájet asi na centimetrové plátky a povařit v osolené vodě nebo ve vývaru cca 15 minut. Pak už ji necháte jen okapat a můžete ji zpracovat úplně stejně jako kuřecí maso. Pokud tedy dostanete chuť na řízky, není nic jednoduššího, než houbu obalit v trojobalu a osmažit hezky dozlatova. V případě, že byste sírovce našli větší množství, než zvládnete najednou sníst, můžete jej i zamrazit nebo naložit do octa stejně jako hříbky.