Kyselé okurky milovala už egyptská královna Kleopatra. Jak připravit ty legendární Milotické?

Kyselé okurky jsou tu 4 000 let

Můžeme je koupit v každém supermarketu, přesto je u nás v mnoha rodinách tradicí nakládat si vlastní kyselé okurky podle generacemi osvědčených vlastních receptů. Kyselé okurky považujeme tak trochu za národní jídlo. Stejný názor mají naši sousedé v Německu, Rakousku, na Slovensku či v Polsku a oblíbené jsou i jinde v Evropě nebo v Americe.

Napadlo by vás ale, že nakládané okurky lidstvo zná už více než 4 000 let? Uchovávání potravin v octu, solném nálevu nebo podobném roztoku je jednou z nejstarších metod konzervace. Ačkoli přesný popis tehdejšího procesu konzervace není znám, archeologové se domnívají, že starověcí Mezopotámci nakládali potraviny již kolem roku 2 400 před naším letopočtem. O několik století později se v údolí řeky Tigris nakládaly okurky pocházející z Indie.

Egyptská královna Kleopatra v 1. století před naším letopočtem byla přesvědčena, že nakládané okurky mají zásluhu na jejím zdraví a kráse. Kleopatřin milenec Julius Caesar a další římští císaři dávali svým vojákům k jídlu okurky v domnění, že je posílí.

Chuť nálevu výrazně změnil kopr, které se do západní Evropy dostal ze své rodné Sumatry začátkem 10. století.

Do Ameriky je přivezl Kolumbus

Zatímco z Ameriky nám přivezl především brambory a rajčata, do Ameriky Kryštof Kolumbus dovezl kyselé okurky. Kryštof Kolumbus na své slavné výpravě do Nového světa dával svým námořníkům okurky na příděl jako prevenci proti kurdějím. Dokonce nechal na Haiti vypěstovat okurky, aby si doplnil zásoby na zbytek cesty.

Pro další Kolumbovy cesty zásoboval posádky okurkami Amerigo Vespucci (později také slavný mořeplavec a objevitel), který obchodoval s konzervovaným masem a zeleninou v Seville.

Zapomenout nesmíme na Napoleona, který byl začátkem 19. století přesvědčený, že kyselé okurky jsou prospěšné pro jeho zdraví a pro zdraví armády.  

Jak se okurka dostala do Znojma

Vraťme se ale do našich končin. Ačkoli jih Evropy si na nakládaných okurkách dávno pochutnával, u nás se ještě ani nepěstovaly. Nikoho asi nepřekvapí, že historie okurky a kyselé okurky je spjata s moravským městem Znojmo a zdejším klášterem.

Koncem 16. století sužovala Čechy a Moravu morová epidemie. Opat znojemského kláštera Sebastian Freytag se někde doslechl, že na léčbu moru pomáhají u nás ještě neznámé okurky. V roce 1572 nechal jejich semínka přivézt z Uher a řádoví bratři je začali pěstovat v klášterní zahradě. Jestli okurky opravdu někoho vyléčily z moru, se nedá zjistit, ale řeholníkům rozhodně zachutnaly.

Na Moravě zdomácněly

Okurky měly na jihu Moravy ideální klima, proto brzy zdomácněly na místních zahrádkách. Když se úroda vydařila, vznikl klasický problém – kam s nimi? Okurky totiž dlouho nevydržely.

Prvním pokusem o konzervaci bylo nakládání do soli nebo do octa. Aby okurky neměly tak kyselou chuť, ocet se ředil vodou, přislazoval a ochucoval kořením. To je vlastně základ octového nálevu, jak ho známe dnes.

Pěstování okurek se stále rozšiřovalo, jejich zpracování se pomalu přesunulo konzerváren. Ty první začaly na Znojemsku vznikat koncem 19. století.

A to už je zase jiná historie.

Zdroje informací:
history.com: The Juicy 4,000-Year History of Pickles
Když nakládané okurky, tak jedině znojemské