Historie zavařování: Původně se sklenice uzavíraly pytlíkem z vepřového měchýře a na marmelády se lil parafín

Válečný vynález

O objev konzervy nebo spíše zavařovací sklenice se zasloužily napoleonské války. Napoleon řešil, jak zajistit zásobování vojska a vypsal na to soutěž. Francouzský kuchař Nicolas Appert v roce 1795 vymyslel první konzervu – tedy spíše zavařovací sklenici. Skleněná nádoba byla uzavřená korkovou zátkou a byla ještě zalita voskem. Teprve pak se sklenice sterilovaly v horké vodě. Tomuto způsobu uchování potravin se říkalo appertizace.

V roce 1810 vznikla skutečná plechovka. Vymyslel ji anglický vynálezce Peter Durand. Plechová konzerva byla odolnější a lepší na přepravu, ale obsahovala velké množství olova, a často docházelo k otravám. Později byl objevený zdravotně nezávadný materiál a v roce 1830 se rozvinula průmyslová výroba konzerv.

Právě objev sklenice a sterilace umožnil i domácí zavařování - my Češi jsme v tom přeborníci a rádi experimentujeme. I zavařování si prošlo historickým vývojem. Podívejte se na oblíbené recepty na zavařování na našem webu. 

Zavařování

Pokud se vám letos na zahradě či v sadu nebývale urodilo, narazili jste na kvalitní pláňku, zmrazených a sušených hub už máte habaděj a dumáte, co s novým úlovkem, nebo prostě jen chcete uchovat…

Od 17. století se zavařené ovoce ukládalo do sklenic a od 18. století se začaly používat sklenice s vně přehnutými okraji. Nejprve se sklenice uzavíraly měchuřinou (původně pytlík ze suchého vymnutého vepřového měchýře) a převázaly motouzem. Měchuřina po vyschnutí sklenici neprodyšně uzavřela. Na stejném principu fungovalo i využití pergamenového papíru a celofánu.

Ke stejnému účelu se dal využít i silný hedvábný papír namočený v nesvařeném mléce nebo povoskovaný papír. Někdy se pergamen i celofán potíral vhodným lakem (např. šelakem) nebo bílkem. To zabránilo vysychání obsahu sklenice. „Jednou z metod bylo také parafinování marmelád a povidel hned po jejich naplnění. Parafin se nejdříve rozehřál a potom se na povrch marmelády nalila tenká vrstvička. To se ještě druhý den zopakovalo a povrch tak zůstal skutečně neprodyšný,“ upřesnila pro Toprecepty.cz kurátorka Národního zemědělského muzea Lucie Kubásková.

Patentní sklenice  

Na přelomu 19. a 20. století se začaly objevovat patentní sklenice s neprodyšně přiléhajícím skleněným uzávěrem. Vylepšením těchto sklenic se stalo gumové těsnění, které vymyslel německý chemik Rudolf Rempel a od něj licenci na ně odkoupil Johann Carl Weck. Na zabroušený okraj se položil gumový kroužek, ten se přiklopil skleněným víčkem a celé se to zafixovalo kovovou pružinou (sponkou, perem). Během sterilace se vytvořil podtlak a ten zabránil vniknutí vzduchu pod víčko. Pro jejich otevření pak stačilo zatáhnout za přečnívající okraj gumového víčka.

Patentní sklenice vyráběly různé továrny a ty k nim dodávaly i další příslušenství – zavařovací hrnce, náhradní pružiny, podložky pod horké sklenice, úchyty na vyndání horkých sklenic a další.

Kromě systému od firmy J. Weck se před první světovou válkou využívaly sklenice REFORM z továrny Bareš-Till z moravského Jevíčka, případně sklenice ULTREFORM od firmy C. Stölze. A později vznikly další patentní systémy třeba INWALD, HERMETIC, OLCO, REX, VICTORIA. Všechny systémy se postupně zdokonalovaly.

Sklenice existovaly v různých velikostech a systémy nebyly příliš kompatibilní. Lišil se i způsob zavařování. Každá firma si k tomu vydávala řadu svých návodů.

Rýhovky

Těsnící vlastnosti konzervovacích sklenic se lety zlepšovaly, v 2. polovině třicátých let se u sklenic objevily profilované okraje, ke kterým pryžové těsnění lépe přiléhalo. Při vlastním procesu sterilace se pro lepší uchycení víčka používaly kovová pera nebo plechová šroubovací víčka. Prvky se daly různě zaměňovat. Kvůli drážkám po obvodu se sklenicím říkalo rýhovky. Daly se zavařovat v troubě. V Československu se používaly až do šedesátých let 20. století.

Masovky

Pro zavařování masa se využívaly speciální sklenice se čtyřbokým pryžovým kroužkem. Bohužel skleněná víčka byla křehká a často se obouchala, a pak špatně těsnila. Začaly pokusy s kovovými víčky. První hodně rezla. „První plechová víčka se uzavírala speciálním strojkem (systém Neo) nebo se přidržovala sponou (systém Ryol) či měla šroubovitý uzávěr (Bayol, Univers),“ uvedla Kubásková s tím, že v domácnosti byla nejčastěji využívána víčka se sponou nebo ta šroubovitá.

Omnia

Domácí zavařování se rozmáhalo a systém i vybavení pro domácí sterilaci se zdokonalovaly. Všeobecně známá víčka uzavíratelná tzv. hlavou se rozmohla v 50. letech 20. století. V anglických zemích se používal systém OMNIA a v Německu se používal typ PANO. Rozdíl byl ten, že Omnia se vyráběla z hliníku a Pano z ocelového plechu, byly však vzájemně zaměnitelné. Na pultech československých obchodů se víčka Omnia objevila až v roce 1964. Předtím je 10 let kyjovská sklárna dodávala jen na export do Nizozemska. Omnia víčka se používají stále.

Twist off víčka

V současnosti se u nás nejčastěji v konzervárenském průmyslu používají šroubovací víčka twist off. Licenci na ně zakoupila československá vláda v roce 1977 od španělské firmy VAC VEM Internacional Barcelona. Víčka se nejprve používala na dětské přesnídávky a kojeneckou výživu a později pro kečupy. V domácích podmínkách se stále drží Omnia.

Do čeho doma zavařujete vy? A jak? Používáte nějakou vychytávku? Máte nějaký báječný recept na originální zavařeninu? Napište nám.

Zdroje informací:
Článek zpracován ve spolupráci s Národním zemědělským muzeem, které poskytlo i historické fotografie. 

Fotogalerie - Zavařovací sklenice

Dalších 5 fotek

Ukázat 8 fotografií