Čaj

Historie čaje

Jedna legenda z roku 2737 před Kristem praví, že císaři Chen-nung náhodou spadly čajové lístky do kotlíku s vroucí vodou a tak císař poznal chuť čaje. Císař Chen-nung se věnoval různým vědám a léčitelství a tak toto nové poznání neupadlo v zapomnění, ale naopak dalo vznik oblíbenému nápoji a pěstování a pití čaje.

Další legenda se váže k budhistickému indickému učenci Bódhidharmovi, který přinesl do Číny někdy na přelomů 5. a 6. století budhistické učení. Bódhidharma usnul při meditaci a nemohl se soustředit. Aby zabránil usínání, utrhnul si oční víčka, ze kterých pak vyrost první čajovník, z jehož lístků (připomínajících oční víčka) se začal připravovat nápoj zahánějící únavu

Historické prameny potvrzují, že čajovník je lidem známý již více jak 5000 let a některé archeologické nálezy nasvědčují tomu, že by to mohlo být dokonce až 10000 let. Čajovník tedy patří mezi nejstarší rostliny, které lidé kultivovali.
Za dynastie Tchang (618 až 907) byl už plně rozvinut obchod s čajem, který se z číny vyvážel i do sousedních zemí. Kolem roku 725 se také objevuje čínský znak ch´a, užívaný i dnes pro označení čaje.
Později se čajové listy sušily a mlely na prášek. Po zalití vroucí vodou se nápoj šlehal bambusovou metličkou. Tato příprava je základem japonského čajového obřadu. Až od 14. století se začal čaj spařovat a louhovat.

S objevem fermentace přicházejí i nové druhy čaje.

Příprava a pití čaje má vliv i na rozvoj keramiky. Konvice na přípravu čaje, šálky k jeho pití se stává zdrojem inspirace pro řemeslníky a umělce. Pití čaje se stává, zejména v Japonsku, obřadem. I když v Číně obřadnost pití čaje zaniká, v Japonsku se stává doslova uměním.

Do Evropy přivezli čaj nejprve Portugalci (v 16. století), ale nejvíce se o jeho rozšíření zasloužili později Holanďané. Z čajových lístků se prý dělali i saláty, avšak nejčastěji se používal jako lék. Holandský lékař Bontekoe prý pil až 200 šálků denně. Samozřejmě, čaj by drahý a tak byl z počátku jen nápojem bohatých. Až na konci 17. století se stává nápojem v Holandku běžně dostupným.

Obdobně tomu byl i v Británii, kam se čaj dostal až za Karla II. ve druhé polovině 17. století. Právě Karel II. zavedl pití čaje u královského dvora. Na konci 17. století se pak čaj v Anglii pil již v mnoha kavárnách, kde zakrátko převládal na kávou. Brzy byla spotřeba čaje v Británii vyšší než v Číně a Británie v ní byla na prvním místě ve světě.

Obchod s čajem výrazně ovlivnil rozvoj loďařství i ekonomiku. Za čaj platili Britové Číňanům hotově ve stříbře a zájem o výměnný obchod v Číně klesal. Novým platidlem se ale stalo indické opium. Obchod s ním se rozmohl natolik, že závislost Číňanů na opiu začala představovat vážnou hrozbu a Čína dovoz opia zakázala. To nakonec vedlo i k takzvaným opiovým válkám (1839-1860). V nich přišla Čína o Hong Kong a nakonec byla donucena obchod s opiem znovu povolit. To vedlo obrovskému rozšíření závislosti Číňanů na opiu a s tím spojenými problémy, které přetrvávaly až do 20. století.
Ve snaze omezit svou závislost na dovozu čaje z Číny, zavedli Britové pěstování čaje ve svých koloniích v Indii a na Cejlonu. Byli natolik úspěšní, že do roku 1870 již většinu dovozu čaje uskutečňovali z těchto svých kolonií.

Nejenom po moři, ale také po souši putoval čaj k zákazníkům. I v Rusku to byl nejprve vladařský dvůr, kam přišel čaj poprvé. tentokráte do byl dar mongolského vládce Altyn-chána ruskému carovi. Nejprve prý příliš nezaujal, ale v roce 1679 již byla na světě dohoda s Čínou o výměnném obchodu – čaj za kožešiny. Obchod se úspěšně rozvíjel a v roce 1700 prý putovalo do Ruska 600 velbloudích karavan s nákladem čaje. Po výstavbě transsibiřské magistrály se doprava urychlila a ceny čaje klesaly. Rusko také začalo samo čaj pěstovat.

Do Ameriky se čaj dostal oklikou přes Evropu, nejprve z Holandska a později z Anglie od Východoindické společnosti. Čaj z Evropy byl však díky daním velmi drahý, což časem vedlo k jeho pašování. Východoindická společnost se tím dostala do vážných ekonomických problémů, které pak britský parlament vyřešil půjčkami, odpisy dluhů a zavedením obchodního monopolu pro Ameriku. To bylo v Americe chápáno jako projev útlaku ze strany Británie. Události vyvrcholili tím, že účastnící protestního shromáždění v přístavním městě Bostonu vtrhli v převlečení za indiány na britské lodě s nákladem čaje a náklad naházeli do moře. Stalo se tak 16. prosince 1773 a tato událost, zvaná „Boston tea party“ bývá označována za počátek války za nezávislost.

Pěstování a sklizeň

Pro úspěšné pěstování čaje je zapotřebí tropické nebo subtropické klima a úrodná půda. Plodina se obvykle pěstuje na svazích kopců, přičemž nadmořská výška má zásadní vliv na kvalitu čaje. Keře čajovníku živí podle druhů i 40 až 100 let. Čaj potřebuje tropické nebo subtropické podnebí a úrodnou půdu. Dalším důležitým faktorem je nadmořská výška. S nadmořskou výškou stoupá I kvalita čaje.

Čaj se sklízí z keřů, které jsou asi čtyři roky staré. Může se sklízet během celého roku, ale nejkvalitnější lístka jsou ze sklizně během suchého monzunového období. Obvykle se ale sklízí od jara do podzimu.

Čajové lístky se sbírají většinou ručně. Pro sklizeň čaje se používají tři způsoby: jemný, kdy se sklízejí dva lístky a jeden pupen, střední (tři lístky a jeden pupen) a hrubý (čtyři lístky a jeden pupen na stopce).

Po sklizni se nechá čaj tzv. zavadnout. Rozprostřené čajové lístky přitom ztratí působením vzduchu asi 40%své váhy. Potom následuje zavinutí, při kterém se naruší struktura lístků a uvolní se silice a enzymy. Dále se čaj prosívá a pak následuje částečná fermentace. Ve zvláštních koších se během asi čtyřech hodin listy zabarví do hněda. To se však provádí je u černého čaje a čaje oolong. Zelený čaj fermentací neprochází. Nakonec se čaj suší na pánvích.  

Příprava čaje

Původně se čaj zpracovával tak, že se lisoval do různě tvarovaných bločků, ze kterých se ulomil kousek, který se hodil do vroucí vody. Někdy se vařil i s různými aromatickými přísadami.

Naším běžným způsobem přípravy je zalití vylouhování a to buď v konvici, přes sítko nebo s použítím speciláního perforovaného louhovacího pouzdra (někdy nepěkně zvaného "čajítko").
Z Ameriky se rozšířil vynález louhovacích sáčků, které jsou dnes asi nejběžnějím způsobem přípravy časje. Čajoví labužníci však tímto způsobem zajisté pohrdnou, již jen pro to, že vlastně nevidíte, co vlastně do vody vyluhujete.

Obdobně jako káva, i když méně častěji, se i čaj pije s mlékem.

Ruským způsobem pití čaje je pití přes kostku cukru, pomalu rozpouštěnou v ústech. Nesmíme také zapomenout na typický ruský přístroj na přípravu čaje – samovar.

V Tibetu a v Mongolsku se pije osolený čaj rozpuštěným jačím máslem. Z tohoto nápoje se přidáním praženého ječmene dělá pokrm zvaný tsampa.

Asi nejproslulejším způsobem přípravy čaje je japonský čajový obřad.
Popisovat zde čajový obřad však není účelem těchto stánek.
Nejde při něm totiž jen o čaj, jako nápoj, ale také ( a to možná především)
o společenskou událost, umění, tradice atd.