Jídelníček námořníků na lodích Kryštofa Kolumba: Solené ryby, suchary tvrdé jako kámen i kaše s červy

Jednotvárný jídelníček

Kolumbus vyplul se třemi loděmi z Palos de la Frontera ve Španělsku 3. srpna 1492. Jeho vlajková loď Santa Maria měla na palubě 52 mužů, zatímco jeho další dvě lodě, Nina a Pinta, měly posádky po 18 mužích. Lodě se zastavily na Kanárských ostrovech, aby doplnily zásoby, a 6. září 1492 vypluly se vydaly na západ.

Jídelníček španělských námořníků se skládal z vody, octa, vína, olivového oleje, melasy, sýra, medu, rozinek, rýže, česneku, mandlí a „mořských sušenek“. Chybět nesměly suché luštěniny, jako jsou cizrna, čočka či fazole. Někdy s sebou měli i rýži.

Složité skladování

Největším problémem bylo uchovat potraviny, aby se nezkazily. Jediným konzervačním prostředkem tehdy byla sůl. Proto se na lodě braly solené ryby, většinou sardinky, ančovičky nebo tresky. V menším množství se vezlo také solené vepřové a hovězí maso.

Aby jídlo na moři vydrželo, muselo být především suché. Vše se ukládalo do podpalubí, jehož nejsušší část byla vyhrazena sudům se suchými zásobami. 

Víno i voda na pití se uchovávaly v dřevěných sudech. Olivový olej a olivy se skladovaly v hliněných džbánech. Ostatní potraviny se nechávaly v dřevěných sudech, v nich bylo uloženo například maso nebo ryby konzervované ve slaném nálevu nebo suché zboží.

Problémem bylo, že sudy se slaným nálevem prosakovaly a sudy se suchým zbožím zase propouštěly vodu. Bylo tak snadné přijít o velkou část potravin a vody.

Mořské sušenky se pekly dvakrát

Největší trvanlivost měly tvrdé „mořské sušenky“ či spíš suchary bis coctus, což latinsky znamená „dvakrát pečený“.

Pečivo, na kterém si Kolumbova posádka „pochutnávala“, se připravovaly tak, že z vody a mouky se vytvořil bochánek. Ten se o upečení se rozdrtil na malé kousky, přidala se voda a ze vzniklého těsta se vytvořily bochánky nebo placky, které se znovu se upekly.

Suchary byly tvrdé jako kámen, daly se jíst pouze tehdy, když se změkčily vodou nebo namočily do společné kaše, která se podávala při každém jídle ve velké dřevěné nádobě.

Kaše s červy

Měkčí suchary, které nelámaly zuby, na lodi také byly. Ty se však většinou v sudech zkazily. Kolumbův syn Ferdinand to podle history.com komentoval následovně:

„V horku a vlhku se naše lodní sušenky staly tak červivými, že jsem, Bůh mi pomáhej, viděl mnoho lidí, kteří čekali na tmu, aby mohli jíst kaši z nich uvařenou, aby neviděli červy, a jiní byli tak zvyklí je jíst, že se ani neobtěžovali je vybírat, protože by mohli přijít o večeři, kdyby byli k vybíraví.“

Všichni z jedné mísy

Jídlo se většinou vařilo a podávalo ve velké společné dřevěné míse. Námořníci neměli vidličky ani lžíce, ale každý námořník s sebou nosil univerzální nůž, kterým mohl krájet velké kusy.

Na lodi se vařilo na otevřeném ohništi zvaném „fogon“. Mělo zadní stěnu, která ho chránila před větrem, a podlahu. Na tu se nasypal písek a rozdělal se oheň ze dřeva.

Domorodé stravy se zkraje obávali

Chudou nabídku lodních stravy si námořníci zkraje nevylepšili ani o potravu domorodých národů. Při první plavbě, kdy Kolumbus v říjnu 1492 dorazil na Bahamské ostrovy, byla většina místních plodin pro jeho posádku neznámá.

Kukuřici, brambory či později tak oblíbená rajčata on ani jeho muži neznali, stejně tak si teprve postupně zvykali na ananas, papáju a další tropické ovoce. Když však místní stravu ochutnali, velkou část plodin dovezli zpět do Evropy, kde zdomácněly.

Zdroje informací: christopher-columbus.eu a history.com