Historie závodních jídelen: Podle pamětníků stál oběd 4 až 5 Kčs, výběr jídla se razítkoval den dopředu a UHO byla pořád

Dělnické spolky se staraly 

O společné stravování se v druhé polovině 19. století začaly starat různé dělnické spolky druhé poloviny 19. století. Například  v roce 1869 byla založena kuchyně a obecní jídelna v pivovaru v pražské Dlouhé třídě. Účelem bylo umožnit dělníkům šetřit čas a peníze – a to se povedlo.

Za polévku, maso a přílohu zaplatili strávníci 16 krejcarů. Pokud někdo neměl na celý oběd, koupil si buď jen polévku za 4 krejcary, nebo samotnou přílohu (příkrm) za 6 krejcarů, tolik stálo i maso.

Pro představu polévka v nabídce byla mj. nudlová nebo hovězí s kroupami, jako příloha (tedy příkrm) talíř čočky, cezené nudle, knedlík se zelím, halušky s uzeninou, vdolky či buchty. Pro ilustraci: zednický mistr si tehdy vydělal v průmětu 60 krejcarů za týden, obyčejný nádeník jen kolem 20 krejcarů za týden.

Jídelny ve velkých továrnách

V první polovině 20. století začaly velké fabriky zřizovat závodní jídelny.  Motivací bylo zvýšení efektivity práce.

„Kázněme především zažívací a vyměšovací ústrojí. Ráno naplňme dokonale prázdný žaludek a vyprázdněme se. Nemusíme tak mysleti dopoledne ani na restaurace, ani na toaletu,“ říkal Tomáš Baťa starší, zakladatel obuvnického průmyslu v bývalém Československu.

Začátkem 20. století začal  závodní jídelny zřizovat i Tomáš Baťa starší. Nešlo ovšem o závodní jídelny, jaké známe dnes. Pro zaměstnance vařily ty nejlepší kuchařky v různých soukromých bytech. Není divu, že jeden z největších vizionářů přelomu 19. a 20. století požadoval, aby jiný oběd byl pro mladé muže, kteří tvrdě pracovali fyzicky, jiný zase pro ty, co seděli v kanceláři.

Fašisté i intelektuálové podporovali společné stravování

Závodní stravování zavedli i nacističtí okupanti během 2. světové války. Nešlo o nějaké  milosrdenství, ale o bezproblémové zajištění chodu závodů, kde se vyráběly různé válečné potřeby. Speciální příděly potravin zajistily, že dělníci dostali běžně nedostupné potraviny a suroviny.

Zajímavé je, že za možnost stravování mimo domov v prvních letech po vzniku samostatné Československé republiky bojovali i intelektuálové (například básník Karel Teige), kteří chtěli osvobodit ženy od zbytečné manuální práce.

Po druhé světové válce se komunistický režim, který postupně ovládal všechny stránky života lidí, pustil do podpory zřizování závodních jídelen. Velký vzor, soudruzi z SSSR, měli vypracovanou ucelenou teorii o plánování, technologii přípravy jídel i o organizaci a plánování společného stravování.

Socialistický model závodních jídelen

Podle Kuchařky naší vesnice společné stravování usnadní hospodyni práci, protože se stará jen o snídaně a večeře. Dokonce se očekávalo, že si každá venkovská žena opíše jídelní lístek z družstevní jídelny a doma bude k večeři připravovat pokrmy, díky kterým doplní rodině složky, které tam chybějí.

Pokud je k obědu v závodní jídelně luštěninová polévka a ovocné knedlíky, doma bude hospodyně servírovat pokrm z brambor a vajec, například sázená vejce, brambory  salát. A pokud jsou k obědu brambory s masem, připraví k večeři kaši z obilnin nebo svítek s omáčkou.

Bezmasé dny mimo katolický půst

Teorie to sice byla krásná, ale je těžké si představit, že ženy se tak zabývaly skladbou jídelníčku, když dopředu netušily, co v místním obchodě koupí. Závodní jídelny občas vyhlašovaly bezmasé dny (to proto, že masa byl nedostatek), většinou šlo o pondělí nebo čtvrtek, páteční katolický půst tak byl záměrně ignorován.

Závodní kuchyně ve Vitaně 

Závodní jídelny byly zásobovány i nedostatkovými potravinami a cena jídla byla dotována jednotlivými závody a odbory. Například na přelomu 70. a 80. let podle pamětníků zaměstnanec zaplatil za oběd 4 až 5 Kčs. Za to si na plastovém tácu na stůl odnesl polévku, hlavní jídlo, kompot nebo moučník, natočit si mohl sladký nebo hořký čaj. Většinou byl výběr z několika jídel, z nichž jedno bylo bezmasé.

Stravenky byly aršíky, z kterých se každý den odevzdal v jídelně ten se správným datem. V menších závodních jídelnách bylo běžně jedno z jídel k dostání po celou dobu obědů, většinou šlo o UHO omáčku s knedlíkem a masem, ostatní se objednávala den předem většinou zcela jednoduchým způsobem. Při vstupu do jídelny byl stolek s archy papíru a razítkem a strávníci dali razítko na papír s vybraným jídlem na další den a razítko na svoji stravenku. 

Přenesme se teď přes několik desítek let. Závodní jídelny stále existují a jsou důležitým benefitem pro zaměstnance. Dnešní závodní stravování se posunulo o několik levelů výš. V nabídce už běžně jsou salátové bufety, pokrmy bez lepku, vegetariánská a veganská strava.

Zdroje informací:

Dr. Marie Hrubá, František Raboch: Kuchařka naší vesnice
Zeno Čižmář: Vitana 100 let
zcu.cz: Strava a stravování pražských dělníků mezi lety 1848-1939
rozhlas.cz: Den nenastartuje rohlík s kávou. Ideální dopolední menu podle Marie Baťové – citrónový chlebíček
finmag.cz: Malé dějiny kantýny