Dojemný příběh Péti z MasterChefa: Když ho matka vyhodila z domu, postaral se i o sestru. Vařil jsem jí rajskou i špagety, říká

Petře, zatím se zdá, že se v MasterChefovi stále ještě rozkoukáváte. Kdy už to pořádně „rozbalíte“?

Je to tak, stále se ještě rozkoukávám, pořád nemůžu uvěřit, že jsem se po všech těch castingových kolech dostal do finálové TOP 16. V prvním kole, kdy jsem se měl charakterizovat pomocí svého jídla a připravil jsem dezert, trochu jsem tím zariskoval. Chtěl jsem totiž spojit chutě, které mám rád, ale nevěděl jsem, že budu bojovat i s časem. Nakonec to ale vyšlo. 

No a kdy to pořádně rozbalím? Doufám, že brzo, jak přijde nějaká výzva, která mi bude blízká. Pevně věřím, že všem pořádně ukážu, co ve mě je. Nebudu lhát, popravdě připravuji radši spíš sladší jídla. A taky rád peču.

Jaké zadání by vám tedy sedělo nejlépe?

Rád připravuji dezerty. Pevně doufám, že jakmile přijde nějaká sladká výzva, tak předvedu, co dokážu. Rád také pracuji v týmu, takže se těším na spolupráci při týmové výzvě. Je to taková moje první meta v této soutěži. Vyzkoušet si venkovní výzvu. 

Diváky velmi zaujal váš životní příběh. V 17 letech jste byl nucen odejít z domova, později stejně dopadla vaše sestra, o kterou jste se postaral. Můžete nám k tomu říct víc?

Moje matka nikdy neměla ideální partnery, včetně mého otce, kterého neznám, protože s námi bydlel do mých tří let a potom ho odsoudili. Od té doby se veškerý kontakt mezi námi zpřetrhal. Ani později jsem se nesnažil ho nějak vyhledávat nebo se o něj zajímat, vždyť nebyl ani schopný na mě posílat výživné. 

Jak tedy vypadlo vaše vyrůstání?

Do první třídy jsem trávil většinu času u prababičky a pradědečka na Bystřičce. Měli obrovský dům s velikou zahradou, byly to asi mnohem ideálnější podmínky než v Ostravě u mamky. Čas utekl jak voda a už se blížil nástup do první třídy. To už si mě zase vzala mamka k sobě, na střídačku se o mě starala s babičkou. Začal jsem chodit do první třídy v Ostravě.

Byl jste rád, že jste se vrátil domů?

Během doby, co jsem trávil více času na Bystřičce, tedy než jsem nastoupil do školy, si mamka našla přítele. Já ho moc nemusel, protože byl zlý, mamku mlátil a nebudu lhát, taky jsem od něj pár facek schytal. Takže návrat do Ostravy a nástup do školy byl pro mě takový těžký. Během nástupu do první třídy se navíc narodila i moje sestra Patricie. Život před nástupem na základku nebyl jednoduchý, mám spíše už jen takové záchvěvy, které si pamatuji. Snažil jsem se na to špatné spíš zapomenout. Naštěstí mozek má jednu krásnou vlastnost, dokáže věci vytěsnit. 

Jak se změnil váš život, když už jste byli doma dvě děti?

Čas plynul, sestra rostla a začala chodit do školky. Později na mě začaly padat povinnosti a starosti, které nikdo z mých vrstevníku neměl. Ráno před školou jsem musel vodit sestru do školy a po ní ji vyzvednou. Doma jsem musel fungovat a plnit povinnosti, které mají normálně na starost rodiče. To však u nás nefungovalo i proto, že mamčin přítel byl sociopat a jeho chování vygradovalo až v domácí násilí, které ho dostalo do vězení. Chápal jsem, že mamka je na nás sama, musí vydělávat a starat se o nás. Zároveň jsem vnímal, že si na nás kompenzovala to, čím si procházela kvůli svému výběru partnerů. Snažil jsem se mamce být nápomocný, i když moji vrstevníci si užívali bezstarostné dětství. 

Doma byl tedy nastaven nějaký řád, který jste musel dodržovat?

Režim byl takový, že muselo být třikrát týdně perfektně uklizeno, nakoupeno, vypráno. Když tyto věci, nedej bože, nebyly splněné, tak jsem měl mnohdy strach, co se bude dít, až máma přijde domů. Vždycky ve mně byla touha se jednou osamostatnit a nežít už takhle. Musím ale uznat, že mě tento režim zocelil a naučil samostatnosti, taky se mi tato zkušenost vyplatila, kdy jsem začal nějakým způsobem vydělávat a šetřit si peníze. Všechno zlé je k něčemu dobré. 

Když jste všechny povinnosti plnil, kde nastal problém?

Když jsem chodil po brigádách, tak už nebylo tak jednoduché stíhat se při tom učit a plnit domácí řád. Vygradovalo to tím, že mi matka řekla ať si během pěti minut sbalím všechny svoje věci a jdu pryč z domu. Konkrétně to bylo v maturitním ročníku. Vzal jsem si pár svých věcí, převážně těch do školy, nic jiného mi nezbývalo. Nejhorší bylo pro mě zjištění, že opravdu nemám kam jít. Já bych pochopil, kdybych nechodil do školy, nestaral se o domácnost a třeba propadl drogám, jako její pofiderní partneři. Jak se zabouchly dveře, nevěděl jsem co budu dělat.

Jak jste tuhle situaci vyřešil?

Naštěstí jsem měl plno přátel, u kterých jsem ze začátku mohl přespávat. Po pár týdnech jsem se svěřil svojí babičce a ta si mě k sobě vzala. U babičky jsem bydlel pár měsíců, než jsem si nenašetřil více peněz a mohl se osamostatnit. Kvůli tomu jsem si musel i odložit maturitu, abych mohl pracovat. Ve škole jsem taky požádal o opakování ročníku. Během toho jsem pracoval, nechtěl jsem totiž být babičce na obtíž. Měl jsem v ní velkou oporu, ale nechtěl jsem, aby se o mě musela starat. Po tři čtvrtě roce jsem se přestěhoval na studentský byt, zdárně jsem dodělal maturitu a šel dál studovat navazující studium na vyšší odborné škole. S matkou od té doby nejsem vůbec v kontaktu, protože to, co jsem všechno prožíval během dětství a její výchovy, to jsem chtěl vypustit z hlavy. 

Vaše sestra snášela matčinu výchovu bez problémů?

Dnes to je rok, co mě požádala o pomoc, protože s matkou taky neměla dobrý vztah. Navíc začaly zaznívat výhružky, že ji vyhodí z domu. V tu chvíli jsem si řekl, že nemohu dopustit, aby se jí stalo něco podobného jako mě. Nabídl jsem jí pomoc a bydlení u mě, protože to už bylo jasné, že sestra dopadne jako já. Patricie teď bydlí u mě, letos bude maturovat a já doufám, že školu v klidu a pohodě dodělá. Po maturitě by se chtěla odstěhovat se svým přítelem do Olomouce a studovat tam vysokou školu. 

Kde se v tak mladém člověku vezme síla na to, aby se dokázal postarat nejen o sebe, ale i dalšího potřebného? 

Vyrůstal jsem a pohyboval se mezi lidmi, kteří podle mě nic životě nedokázali, ba naopak, udělali vždycky více škody než užitku. To pro mě byl vždycky takový „hnací motor“. Pořád jsem si opakoval, že nikdy nesmím dopadnout jako oni. Vím, že život není vždy procházka růžovou zahradou, ale říkám si, že vždycky může být hůř. U mě bylo hlavní to, že se chci mít líp a musím pro to něco udělat.

A vyšlo to.

Při studiu na vyšší odborné škole jsem pracoval na tříčtvrteční úvazek, abych se mohl mít mnohem lépe a splnil si tak své přání. Tu touhu být lepším člověkem než byli lidé v mém okolí, když jsem byl dítě. Teď, po vystudování školy, se mám opravdu dobře. Bydlím se svou nejlepší kamarádkou v krásném a prostorném bytě v centru Ostravy. Měli jsme dokonce i jeden pokoj navíc, kde teď je moje sestra. Chtěl bych vzkázat, ať si lidé jdou vždycky za svým cílem, i když je cesta trnitá a není ideální. Věřit, jít a dokázat to. 

Jak probíhalo vaše soužití se sestrou, kdo měl třeba na starosti vaření?

Když byla sestra menší, tak jsme spolu neměli moc dobrý vztah. Každý měl svoji hlavu, ale i tak jsme spolu dokázali vycházet a vzájemně se respektovat. Na starost jsem měl plno věcí v domácnosti, také i vaření, protože mamka vařit moc neuměla a mě to vždycky bavilo. Na internetu a v různých knížkách jsem hledal lehké recepty, které bych dokázal zvládnout uvařit. 

Co jste si se sestrou vařili, když jste žili společně?

Nejčastěji jsem asi dělal takové ta jednoduchá jídla, jako byly třeba zapečené špagety či rajská omáčka. Nejraději jsme si také dělali palačinky nebo nějaké těstovinové saláty. Já se snažil pořád zkoušet něco nového a věci, které se jen tak nedají pokazit. Pak jsem si oblíbil i pečení buchet. 

Kdy vás napadlo, že se přihlásíte do kuchařské soutěže, přeci jen jako bankéř jste z úplně jiného „světa“?

Nápad nebyl z mé hlavy, moje dobrá kamarádka básnila o tom, jak se chce přihlásit do MasterChefa. Já krátce nato šel nakupovat a v obchodě jsem zaslechl reklamu v níž říkali, že právě probíhají castingy do soutěže. Tak jsem jí volal, ať se přihlásí, ale řekla mi, že se přihlásí až ve třiceti. Mně to ale zůstalo v hlavě a říkal jsem si: Péťo, vždyť miluješ vaření. Tak jsem si našel přihlášku a vyplnil ji. O několik dnů později mi volali, že jsem byl vybraný na precasting. Po něm jsem nějak procházel všemi koly a dostal se až do finálové TOP 16. 

Myslel jste někdy na to, že byste byl profesionálním kuchařem a může MasterChef tuhle životní změnu nastartovat?

Jsem sice bankéř, ale i tak mě vždycky bavilo vařit pro kamarády a párkrát jsem si říkal, jaké by to asi bylo, kdybych pracoval v nějaké úspěšné restauraci nebo kdybych si sám nějakou otevřel. Jsem pořád mladý, tak proč nevyzkoušet něco nového, vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit nastoupit na kolotoč, který mi může život obrátit vzhůru nohama. 

MasterChef mi může nabídnout mnoho možností, už třeba to, že se dostanu mezi lidi, kteří jsou spojení s profesionální gastronomií. Díky soutěži si mohu vyzkoušet plno nových věcí a také vypilovat to, co neumím tak dobře. Kdybych vyhrál tuto soutěž, tak věřím, že mi to změní život od základu. 

Vařit vás učila už prababička, máte tedy spíš oblibu v tradiční kuchyni a jejích pokrmech?

Když jsem byl malý, tak jsem se pořád motal prababičce v kuchyní a strašně se mi líbilo, jak dokáže vyčarovat věci, které tak dobře chutnaly. Taky mi ukazovala, jak se dělají různé věci a na co si mám dávat během vaření pozor. Tím se ve mě rozžehl ten plamínek a láska k vaření. 

Říkáte, že vaření stmeluje, ale také je pro vás útěkem od reality.

Ano, vaření vždycky beru jako takový únik od reality. A to hlavně kvůli tomu, že se člověk zastaví a plně se věnuje tomu, co v kuchyni vytváří. Ať už pro sebe nebo někoho jiného. Upřímně, vždycky mi dělalo radost uvařit a slyšet, že je to dobré. To je pro mě největší odměna.

Náš tip: Na fotografie z Petrova dětství se můžete podívat do naší fotogalerie:

Fotogalerie - MasterChef Česko 2023: Péťa

Dalších 25 fotek

Ukázat 28 fotografií