Ladislav Špaček o správné etiketě, nejen u stolu: Nesrkáme, nemluvíme s plnými ústy a u stolu nikdy nepoužíváme párátko, říká

Pane Špačku, jak se změnilo vnímání daných i nepsaných pravidel etikety od revoluce v roce 1989?

Ve vývoji etikety po roce 1989 vidíme dvě tendence: Na jedné straně je to vzrůstající zájem o etiketu a mnohem širší povědomí o pravidlech chování, oblékání a stolování. Souvisí to s tím, že jsme se otevřeli světu, máme možnost odezírat vzory v jiných evropských zemích, mladí lidé studují v zahraničí a utvářejí si návyky běžné v jiných zemích, mnohé firmy mají třeba německý nebo francouzský management, i to se projevuje na chování zaměstnanců.

Zájem o etiketu prudce vzrostl, vidím to na své produkci knih a přednášek - jen mých knih se prodal milion kusů, těžko najdete rodinu, kde by neměli v knihovně Špačka. Lidé se chtějí lépe chovat při obchodním jednání, dobře se oblékat na společenské akce, protože vidí, že to přináší úspěch.

Na druhé straně se v posledních letech projevuje silná tendence k neformálnosti a ležérnosti, zvláště v oblékání. Nic proti casual, tedy neformálnímu oblečení (chodím taky tak), ale nemělo by pronikat tam, kde je nevhodné - divadla, koncerty, společenské události, obchodní jednání. Mnozí muži ztrácejí cit pro žánr situace a prostředí a domnívají se, že s tričkem a kraťasy vystačí do zbytku života.

Co se změnilo v posledních letech?

Vesta k obleku se již přestává nosit a dvouřadová saka pomalu vymizela. Praktické šle byly nahrazeny páskem a kravata již není nutná ani do dobré restaurace, na večírky nebo do malého divadla. Dokonalý muž už nemusí být nutně hladce oholen.

Ženy stále častěji vyrážejí bez punčoch a pánské džíny už nejsou tabu na večírky, muzikály, ani lehčí múzu.

Muži mohou mít šály i v interiérech a manžetové knoflíčky se už nemusejí nosit jen ke kravatě. Odvážnější muži provokují barevnými ponožkami i k obleku.

Ženy nyní také zvou muže na večeře a někdy i zaplatí. Některé ženy dokonce nevyžadují galantnost ze strany mužů.

Neformální oděvy převažují nad obleky a počet společenských akcí ve smokingu a dlouhých šatech se snižuje. Klasické kabáty, převlečníky a pláště jsou nahrazovány prošívanými bundami. Outdoorový a casual outfit se stává univerzálním pro veškeré akce během dne.

Jsou všechny tyto změny k dobrému?

Co z toho je v pořádku a rádi to přijmeme jako úlevu od strohého formalismu minulosti a co je jen projev naší nedbalosti, ba lenosti? Přijmeme bez výhrad zpestření našeho oblečení veselými ponožkami (happy socks), šálami jako elegantním doplňkem pánského neformálního oblečení, džíny pro neformální akce, oceníme samostatnější postavení žen ve společenském životě, smíříme se s ústupem od smokingu na většině společenských akcí, ale neměli bychom ustupovat od rozlišení žánrů našeho oblečení s ohledem na prostředí a denní dobu, to je výraz pohodlnosti, která ochuzuje náš život.

Povýšit oblečení pro volný čas na univerzální oděv, ve kterém absolvujeme všechny akce během dne, ba i večera, je zplošťování našeho vztahu ke světu, k lidem kolem nás, k prostředím, ve kterých se vyskytujeme.

Nejde o pohrdání konvencemi, jak si to leckdo vykládá, ale o pohrdání lidmi, umělci na scéně, kolegy, tradicemi a dědictvím, které nám zanechali naši předkové.

Co lze s odstupem času brát jako největší prohřešek našinců v chování u stolu, nejen v restauracích, ale i domácnostech?

Největšími prohřešky jsou: špatné držení příboru (příbor držíme svrchním držením, ne jako tužku), ukusování pečiva (pečivo ulamujeme a jednotlivá sousta vkládáme do úst), držení sklenic na víno za kalich místo za stopku, používání párátka u stolu (zuby si vyšťouráváme v soukromí, na toaletě) atd.

Mnoho dalších prohřešků vidíme při příchodu do restaurace (vchází první muž, ženu vede ke stolu, ženu usazuje, pak si sedá sám), nad talíř se nenakláníme, abychom sousto pozřeli z vidličky, naopak ruku vedeme k ústům.

To jsou chyby, které svědčí o malé péči rodičů o vytváření správných návyků u dětí. Zdá se jim, že „hlavně, aby se dítě najedlo“, ale forma je v životě často důležitější než se najíst. U večeře s klientem rozhodně, tam o jídlo nejde.

Návštěvnost restaurací se postupem času hodně zvýšila, umíme se v tomto prostředí „chovat“?

Když se tak rozhlížím po restauraci – a myslím dobrou restauraci – vidím, že máme co dohánět. Je to pochopitelné, stolování je ze všech oblastí etikety nejtěžší, vyžaduje zvládnutí určitých manipulačních technik.

Navíc máme od dětství zafixovány modely chování u stolu (tzv. dynamické stereotypy), to je držení příboru, konzumace pečiva, držení sklenice nebo způsob, jak jíme polévku, ty se těžko odstraňují, pokud vůbec máme vůli je změnit.

To, co jsme se naučili od svých rodičů tím, že jsme je napodobovali, nám zůstává po celý život. Změnit to je těžké, proto je role rodičů tak odpovědná. V restauraci máme kolem sebe mnoho dalších lidí, proto máme snahu stolovat správně, musíme ovšem vědět, co to znamená. Nestačí napodobování ostatních, jak často slyšíme.

Ohleduplnost u stolu, galantnost vůči ženám, ta je v restauračním prostředí nápadnější než kdekoli jinde, stejně tak pozornost vůči klientovi.

U stolu neděláme nic, co by ostatní zbavovalo chuti k jídlu. Nesrkáme polévku, sedíme zpříma, mnohem častěji, než by se nám mohlo zdát, používáme ubrousek, dbáme o čistotu sklenic, proto je držíme za stopku a kontrolujeme po každém napití okraje, nemluvíme s plnými ústy, negestikulujeme s příborem v ruce, nůž odkládáme ostřím k sobě, párátko u stolu nikdy nepoužíváme, ostatně v dobrých restauracích ho najdeme na toaletě, ne na stole.

Měl jste možnost působit na Pražském hradě, jak tam za dob prezidenta Václava Havla vypadal přístup k etiketě?

Přirozeně, že většina lidí, kteří byli po revoluci vrženi do nových životních rolí a ocitli se na Hradě, neznala protokol, neměla správné návyky „fine dining“. Ale měli jsme štěstí, že Václav Havel byl mimořádně zajímavá osobnost pro svět, a tak jsme neustále cestovali a tady si podávaly dveře hlavy států a korunované hlavy z celého světa. To byla naše tvrdá škola, „za pochodu“ jsme sledovali, jak se stoluje v Hofburgu či v Buckinghamském paláci. Učili jsme se, jak se chovat na banketu, ne z příruček diplomatického protokolu, ale odezíráním zkušenějších kolegů v Elysejském paláci. Naučili jsme se oblékat, nosit smoking, podávat ruku, dělat pukrle (jen dámy, pánové se uklánějí), držet správně příbor, jíst humry a ústřice.

Bylo náročné se třeba připravit na návštěvu britské královny Alžběty II.?

Jistě, to byl vrchol všeho, co v etiketě a protokolu známe. Naštěstí královský dvůr na to pamatuje a vyslal k nám v časovém předstihu pracovníka protokolu, který s námi vše probral a vysvětlil, jak bude návštěva probíhat. Možná ještě horší byla návštěva Saúdské Arábie, tam jsou zvyklosti hodně odlišné, na rozdíl od evropských zvyklostí. Nesmíte si přehodit nohu přes nohu, potraviny, dary, kávu berete pravou rukou, ne levou, některá exotická jídla je lepší raději nejíst, ale musíme vědět, která to jsou.

Náš tip: Oblíbeným jídlem prvního porevolučního prezidenta Václava Havla byl guláš. Zkuste si ho vytvořit z jeleního masa podle našeho videoreceptu: