Vladislav Jagelonský rád a hodně jedl, miloval zvěřinu a z vysoké konzumace masa dokonce onemocněl

Vladislav II. byl pravnuk Karla IV.

Říkalo se mu „Král Bene“, protože problémy s oblibou řešil kompromisem a na požadavky šlechty odpovídal „bene“ (z latiny dobře). Popisovat jeho cestu na český trůn by vydalo na román, stručně se omezíme na konstatování, že Vladislav Jagellonský (1456–1516) se víceméně náhodou stal následníkem Jiřího z Poděbrad. Ten se vzdal nároků na českou korunu a nabídl ji polskému rodu Jagellonců. Na trůn usedl jako Vladislav II. A pro pořádek je třeba dodat, že nebyl žádným cizincem v čele českého království. Jeho dědečkem z matčiny strany byl Zikmund Lucemburský, pradědečkem tedy Karel IV.

Panovník, který rád jedl

Vladislav Jagellonský stejně jako jeho předchůdce Jiří z Poděbrad rád jedl, a to hodně. Zřejmě to souviselo i s jeho povahou. Mírný, dobromyslný, někdy až trochu flegmatický král měl prý smysl pro humor a vyhledával společnost a zábavu. 

Organizoval rytířské turnaje, rád si zatančil (i s obyčejnými neurozenými ženami). A k dobré zábavě vždy patřilo a patří dobré jídlo a pití. Mezi další králem provozované kratochvíle určitě patřil také lov. Je tedy víc než jasné, že na královském stole často byly právě pokrmy ze zvěřiny.

Inspirace z kuchařských knih

Přelom 15. a 16. století, tedy počínající renesance, bylo pro aristokracii ve znamení gastronomie a stolování. Souviselo to i s rozvojem knihtisku. Nejstarší tištěnou knihu o gastronomii De honesta voluptate et valetudine (Řím, 1475) sestavil  Bartholomaeus (Battista) Platina (Řím, 1475).

Vůbec první kuchařka, kde byly pouze recepty, je anonymní a a byla vytištěna v Norimberku roku 1485 pod názvem Küchenmeisterei. Kuchaři na královských a šlechtických dvorech tak měli inspiraci, a to mj. i v používání koření.

Hostiny a vybraná jídla

Vladislav Jagellonský si potrpěl na chutné jídlo a na hostinách, které pořádal, se podávala vybraná jídla. Dřevěné nádobí bylo postupně nahrazováno stříbrným a kuchaři kromě nepochybných kulinářských dovedností museli být i kreativní, protože jídlo muselo lahodit oku.

Každá hostina měla samozřejmě několik chodů, někdy i šest. Začínalo se polévkou, následovalo několik druhů masa. Většinou šlo o pečínky či dušené pokrmy ze zvěřiny, ale také hovězí a vepřové. Maso se ochucovalo aromatickým kořením a většinou se předem nakládalo do vína, aby bylo křehčí. Přílohou byl bílý chléb a kaše, obilná nebo hrachová. 

Polní ptáci i cukr pro šlechtu

Nechyběly ani kachny, husy, kuřata, ale i bažanti či tetřevi. Drůbež a polní ptáci na slavností tabuli byli symbolem bohatství a postavení stejně jako cukr. Ten se totiž dovážel a nakupoval od Benátčanů, pěstování cukrové řepy se v Evropě rozšířilo mnohem později. Mnohem častěji i na stole Vladislava Jagellonského byly cukrovinky a sladké kaše slazené medem, který byl dostupnější.

Vzácné bylo také dovážené koření, na královském dvoře se ovšem hojně používalo a kromě ochucení různých pokrmů se přidávalo také do piva a do vína.

Láska k dobrému jídlu se Vladislavu II. stala ošidnou. Důsledkem nadměrné konzumace masa onemocněl dnou, tzv. nemocí králů. (Se stejným problémem se potýkal jeho dědeček Zikmund Lucemburský.) Nezdravý životní styl si vybral také daň v podobě mrtvice (1504). Přesto se dožil 60 let, zemřel v roce 1516 v uherském Székesfehérváru (Stoličný Bělehrad), kde je i pohřben.

Zdroje informací:

dspace.cuni.cz: Hostiny a stolování šlechty v období renesance

zamek-frydlant: Hodujeme, hodujeme!

relaxuj.cz: Hostiny v časech nedostatku: o středověkém stravování

sensen.cz: Historie české kuchyně

wikipedia.org: Vladislav Jagellonský