Vynálezce hromosvodu Prokop Diviš měl na talíři pečené knedlíky s dušenou kapustou, v době půstu pak i šneky a žáby

Od Václava Divíška k Prokopu Divišovi

Když se Anně a Janu Divíškovým 26. března 1698 narodil syn Václav, rozhodně jim ani náhodou nepřišlo na mysl, že právě přišel na svět všestranně talentovaný člověk. Divíškovi byli drobní zemědělci ve východočeském Žamberku a doma už pobíhalo několik dětí. Otec brzy zemřel a hospodářství převzal nejstarší syn.

To už ale nadaný chlapec Václav studoval na jezuitském gymnáziu ve Znojmě. Po maturitě vstoupil do premonstrátského řádu v Louce u Znojma a po složení řeholního slibu přijal křestní jméno Prokop a příjmení si zkrátil na Diviš (někdy psáno německy Diwisch).

Prokop Diviš po vysvěcení na kněze (1726) dál studoval v Salcburku teologii a v Olomouci filozofii. Do Louky se vrátil roku 1733 jako podpřevor a o pár let později ho církev vyslala, aby vedl farnost v Příměticích u Znojma.

Jak se žilo farářům

Venkovští faráři, jako byl Prokop Diviš, nebyli sice nijak bohatí, ale nouzí netrpěli. K faře patřilo menší hospodářství, tedy pole, zahrada i dvorek s chlívky pro chov hospodářských zvířat (většinou prase, kráva, slepice a další drůbež). K dispozici tak bylo maso, ale i vajíčka, zelenina, mléko a výrobky z něj.

O hospodářství se starali venkované, kteří měli vůči faráři robotní povinnost. A o domácnost včetně vaření a péče o zahrádku zase hospodyně. 

Co měl Prokop Diviš na talíři

V 18. století už se běžně jedlo třikrát denně. Nejdůležitějším jídlem dne byl na faře stejně jako v jiných domácnostech oběd. Jídelníček byl tehdy překvapivě pestrý, protože se vařilo z lokálních a sezónních zdrojů. Kaše z hrubě drceného obilí se mastily máslem, rozpuštěnými škvarky nebo slaninou. Výjimkou nebyly ani kaše, ve kterých bylo zamíchané maso. 

V českých kuchyních se tehdy už také pomalu zabydlovaly brambory, jejichž největší boom přišel  s vládou Marie Terezie po roce 1740.

Knedlíky se zeleninou

17. století přineslo do jídelníčku také knedlíky. Šlo vlastně o slané buchty z mouky, vajec a kvasnic, které se ovšem nevařily, ale pekly. K nim se servírovala dušená zelenina, nejčastěji kapusta a zelí. Od jara do podzimu se také sbíraly na loukách kopřivy, šťovík, polníček a další zelené listy, které se také dusily a ochucovaly bylinkami. A podobné zeleninové směsi se podávaly i k bramborám.

Maso bývalo většinou jednou týdně, v případě domácnosti Prokopa Diviše tak většinou z vlastních zdrojů. Od farníků měl například přísun i zvěřiny. Běžná byla konzumace drobných ptáků, a tak se pekly sluky, tetřevi, holubi, vrány i kvíčaly.

Postní jídla

Kdo jiný by měl dodržovat půst, než duchovní? Sice se v postní dny nesmělo jíst maso, zato byli povoleni vodní živočichové. Kromě ryb a říčních škeblí to byly i žáby nebo vodní ptáci, stále ještě byl populární i bobr. Z něj se obvykle připravoval ocas.

A kupodivu se mezi vodní živočichy počítal i hlemýžď, tedy obyčejný český šnek. Jejich příprava není pro slabé povahy, protože se hází do vroucí vody a pak se vybírá jejich maso z ulity, aby se dál upravilo.

Duchovní práce zřejmě Prokopa Diviše nevyčerpávala, protože vedle farářování se stihl věnovat i fyzikálním pokusům. Jejich výsledkem pak bylo sestrojení funkčního hromosvodu (1754). Prokop Diviš zemřel na své faře v Příměticích 21. prosince 1765. Bylo mu 67 let.

Zdroje informací:

wikipedia.org: Prokop Diviš

lidovky.cz: Kaše, kroupy a pečení vrabci. Co jedli naši předci?

cirkevnimapy.cz: Historie řeholního života v českých zemích

strahovskyklaster.cz: Život v klášteře