Britská šlechta v 19. století běžně konzumovala v jídle arzén pro omlazení, cukrovinky se barvily olovem a měděnkou

Jídlo britské šlechty nebylo nijak zvlášť ochucené

Původní britská resp. anglická kuchyně 19. století se s francouzskou nebo italskou gastronomií poměřovat nemohla. V porovnání s jídelníčkem těchto pevninských zemí byla tak trochu fádní. A nijak zvláštní nebylo ani stravování vyšších vrstev britské společnosti.

Snídaně byla vydatná, nechyběla slanina, vejce, chléb z bílé mouky a džem. Podle sezóny pak zelenina a ovoce. A samozřejmě nechyběl čaj. Oběd byl jednoduchý, často se servírovala studené jídlo. Večeře byla nejdůležitějším jídlem dne. Minimálně tříchodové menu zahrnovalo většinou vařené či dušené maso a ryby.

Jídla bylo pro šlechtu dostatek, ale kulinární zážitky se zřejmě moc nekonaly, protože na ochucení dlouho sloužila jen sůl a místní dostupné bylinky.

Z Indie přišlo kari

Z britských kolonií se do kuchyně dostaly různé druhy koření. Nejoblíbenější byla směs kari. Kari zůstalo dlouhá léta kořením pro vyšší vrstvy. Šlechta byla chutí, vůní i barvou kari fascinována. Pro nižší sociální skupiny bylo pravé indické kari nedostupné.

Kari se přidávalo téměř do všeho, a ne málo. Nešlo jen o běžně ochucené dušené hovězí či skopové maso, či dušenou zeleninu. Známý je v té době populární recept na půl kilogramu hovězího masa dušeného na hovězím loji s dvěma kyselými jablky, šálkem mléka a několika lžícemi kari.

Je libo trochu arzénu?

Obchody s potravinami viktoriánské Británie nabízely kromě mouky, čaje, sušenek, cukru či rýže také arzén. Bílý prášek se v malém množství přidával do jídla či pití. Panovalo všeobecné povědomí o tom, že arzén v malých dávkám omlazuje.

Lékaři tak arzén v malém množství předepisovali jako lék téměř na všechno.

Soli arzénu v malém množství například dobarvovaly housky či jiné pečivo do žluta. V lékárnách se zase prodávaly oplatky s obsahem arzénu, které údajně pomáhaly k dosažení bělejší pleti u žen.

Jedovaté cukrovinky

A aby toho nebylo málo, kromě arzénu se do jídla vědomě či nevědomě přidávaly i další jedovaté přísady. Chléb často obsahoval kamenec (solný krystal), který dodával bělost. Navíc mohl vyvolávat zažívací potíže.

Žluté barvy například na cukrovinkách se dosahovalo pomocí olova, které ve větším množství způsobovalo otravy. Jasně oranžový odstín byl výsledkem rtuti, zelená barva zase měděnky. Pivo se někdy lehce ředilo vitriolem (kyselina sírová) a hořká chuť se mu dodávala pomocí prášku z chebule korkové (ve větším množství jedovatá peckovice).

Koncem 19. století britští odborníci z řad lékařů, lékárníků i chemiků začali upozorňovat na jedovaté ingredience v potravinách. Vedly k tomu mj. i případy otrav. Trvalo však poměrně dlouhou dob dobu, než se podařilo schválit a uvést v praxi patřičnou legislativu. Zákon o falšování potravin vstoupil v platnost až v roce 1899. To už ale spoustě Britů zdraví (a někdy i život) nevrátilo.

Zdroje informací:

backinthedayof.co.uk: Food in the Victorian era

sciencehistory.org: An Everyday Poison

grunge.com: What Victorian Aristocrats Typically Ate In A Day

mollybrown.org: Beauty is in the Eye of the Beholder: Wow Victorians used Common Poisons to Become Drop Dead Gorgeus