Co jedl dávný Bivoj? Kance asi jen občas, běžnější byli ptáci, ale také ryby, obilné kaše i dnes zapomenutá vikev

Existoval Bivoj?

Období vlády kněžny Libuše, které se mělo odehrávat v 8. století, není historicky nijak zdokumentováno. Osudy kněžny Libuše a jejích sester se jmény Kazi a Teta sugestivně popisuje Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Tam také najdeme historku o Bivojovi.

Když to zjednodušíme, tak podle Jiráska na Kavčí hoře (někdy se říká Kačí, jindy Kančí) řádil kanec. Bivoj, syn jakéhosi blíže nespecifikovaného Sudivoje, divočáka chytil za uši a na zádech odnesl na Vyšehrad. Tam ho usmrtil. Libušina sestra Kazi byla mladým silákem okouzlena. Údajně se s ním ale setkala už dříve, je tedy možné, že Bivoj, který prý nebyl z urozené rodiny, si tak zajistil sňatek z Kazi. Narodil se jim syn Rodislav, který měl v erbu kančí hlavu.

Jedl Bivoj kance?

A tady končí pohádkové vyprávění. S pravdou asi nemá moc společného, my se teď ale zaměříme na to, co asi takový Bivoj mohl jíst. Nabízí se samozřejmě kanec a divočina obecně. Archeologické vykopávky kostí dokazují, že tehdejší Slované lovili divokou zvěř, ale kanec nebyl na talíři každý den. I proto, že to, co se ulovilo, se muselo sníst, způsoby uchovávání a konzervace masa naši předkové neznali.  

Když tedy taková Kazi poslala Bivoje pro něco k obědu, spíš než kance ulovil a domů přinesl ptáka nebo zajíce. Maso se pak rožnilo na otevřeném kruhovém ohništi nebo peklo v popelu.

Ryby a staré krávy to jistily

Lidé v 7. a 8. století budovali své osady v blízkosti řek či míst, kde potoky ústily do řek. Voda zajišťovala přísun ryb, korýšů a dalších vodních živočichů, což byl vítaný zdroj potravy. 

A protože staří Slované na rozdíl například od Maďarů nebyli žádní kočovníci, rádi se usídlili na jednom místě a chovali hospodářská zvířata. Krávy, ovce a kozy především dávaly mléko. Teprve když dobytek nepřinášel užitek, porazil se a zkonzumoval. Vzhledem k pokročilému věku a tuhosti se maso muselo dlouho vařit nad ohněm, aby změklo. 

Často byla na jídelníčku vikev

A co se jedlo jako příloha k masu? V době bájného siláka Bivoje se rozvíjelo i zemědělství. Lidé obdělávali malá políčka, kde pěstovali obilí, nejvíce pšenici a proso. Cíleně také pěstovali zeleninu, tedy řepu, zelí či kapustu.

Velkou roli hrály luštěniny, které se mohly usušit a schovat na horší časy. Nejrozšířenější byl hrách, čočka a vikev. Posledně jmenovanou luštěninu (vikev jsou menší kulaté tmavé boby) už dnes na talíři nenajdeme, ale už od doby kamenné byla důležitou součástí stravy. Teprve po objevení Ameriky ji na jídelníčku nahradily fazole.

Kaše a placky byly oblíbené

Z již zmiňovaných luštěnin se vařily různé kaše, které měly v jídelníčku pevné místo. Kaše se připravovaly také z obilnin, tedy z rozdrcené pšenice a prosa. K ochucení posloužily různé bylinky či zelenina. Na případné oslazení kaší se využíval med. Zapomenout nesmíme na placky z obilí, které se konzumovaly samotné nebo jako příloha k masu.

Příprava jídla byla limitována i omezeným počtem kuchyňského náčiní a možností úpravy pokrmů. Když se na tím ale zamyslíme, všichni ti Bivojové se stravovali zdravě a v bio kvalitě. A k tomu my se teď snažíme vracet...

Zdroje informací:

Alois Jirásek: Staré pověsti české, Odeon 1970

Zdeněk Váňa: Svět dávných Slovanů, Artia 1983

magazinuni.cz: Magdalena Beranová – naši Slované byli jedlíci kaší