Prostě o životě, ale s humorem aneb srandy není nikdy dost:-)

Takový vypravěč ja Srettka nejsem, ale třeba se pobavíte, jak jsem včera dopadla v optice

Tak, že mamka chtěla zvýšit o dioptrii co má brýle na čtení, tak jsem tam konečně včera zašla, optička mě to změřila a řekla, že ty nové skla se můžou dát do původních obrouček, tak jsem byla ráda, ale stejně to bude stát skoro 2tisíce, ale měli tam akci, že když si dám udělat skla, tak druhé v nových obroučkách budou zadarmo a tak jsem vytáhla brýle co mám na čtení, že to využiju, abych měla dvoje kvalitní brýle na čtení, jinak používám jen ty čtecí, tak mě změřila oči a přidala čtvrt dioptrie na každé oko, já si vybrala obroučky, seděly perfektně a při bližších ohledání jsem zjistila, že stojí jen 150Kčtak jsem si říkala, hurá budu mít brýle za 150Káčé, ale ouha to mě teda nenapadlo, že ta akce skla zdarma, nejsou "skla", ale pouze "sklo" na jedno oko, tak že na to druhé jsem zaplatila skoro 900Kč, no teda, tak že jsem tam nechala 1500Kč zálohu na oboje brýle a ještě budu přes tisícovku doplácet

Odpovědět

srettka: opět jsi nezklamala

No..máme nějaký ten čas již po Vánocích..a jak to jednou dopadlo s nadílkou a udržením víry v ježíška? To si poslechněte.
. Vážení..byla to tedy dřina jako pjase, jo? Já vám byla táák vyčerpaná :vyrizen:
No ale od začátku..
Dárky KONEČNĚ 23.12. pobaleny všechny. Jedna várka utajněna v sklepních prostorách našeho domu..opět vydáno prohlášení o stavu pavouků v těchto prostorách, který mnohonásobně musel překračovat přijatelný limit pro mou dceru :) Tzn. větší než obrovské množství, které v ní budí respekt a pro sichr i staví osrstění :)
Druhá várka dlela v kufru našeho osobního automobilu značky škoda.
Nu což, toto máme vyřešeno. Ovšem problém číslo 2. ...jak nenápadně dostati darů letošní pod strom vánoční? Loni jsem to sice náročně zvládla ráno ve tři. večer by to totiž nešlo, neboť dcérenka rozhodla, že zkrátka a prostě nebude po štědrovečerní večeři žádné hulení u branky venku, žádné trůnění na latrínce a pokusy o obhájení kouska času úklidem po večeři. Letos je naše bystrá dcera obezřetnější ještě mnohem mnohem víc. Dokonce pravila, že má v plánu nastavit kameru na stromek, aby to viděla. Uuuf :roll: Sakra já si na to nadělování budu snad muset udělat kurz nebo co??
No nic zbylo to zase na mě. V plánu byl přesun darů z auta po telce aspoň do sklípka našeho. Ale dítko naše, zmetek jeden, byla ve střehu a nešla dříve nežli my. No nic, krom přesunu darů ze sklepa na mne zbude ještě přesun z kufru auta. Už jsem dlela v kanafasu, oči jak talíře, depréze z toho, zda to vyjde. Drahouš můj už spustil svou velkokapacitní pilu a spokojeně řezal a piloval. A já čumákuju do tmy..no mám já to zapotřebí? Natáhla jsem budika na svou obligátní nadělovací třetí hodinu..bože můůj, místo abych sladce spala a byla na štědrej den do růžova. Zas budu mít hubu jako použitý alobal.
Ve tři pípl búďa..procitla jsem a naslouchala, zda je v baráku klid. Zda ten můj budík neslyšelo naše superbystré robátko. Dole bylo ticho...ale...no to snad né?? Pod střechou si vesele dováděla šelma českých lesů, rozkošná hnědoučká kuna skalní. Sviňa jedna arabská. Vona snad neví, že skalní znamená skalní a né podstřešní. Já jí namouduši vopatřím to tygří hovišo!! Ta bude vidět! No chápete to? Na štědrý den? Lítala pod střechou, lomozila, dupala, škrábala. Vona to snad věděla, že budu mít nad ránem supertajnou a supertichou akci. Vyčkávala jsem, ta mrcha však né. Snad si někde sosla redbulla nebo co. Bylo jasné, že akce Přesun dárků musí počkat. Kdyby ten kunotanec probral dcerušku naší milenou.
Další pokus nastal o hodině páté ranní. Potichu jsem se soukala z postele, že by se u mne mohly kočky učit. Už jsem byla skoro u schodů z podkroví, když se celkem nahlas ozvala má právoplatná pila.."ty někam jdeš?" můj ty tondo, celou noc skoro nespím, mozek mi furt fičel na štyry válce a von se mě NAHLAS ptá kam jdu, von se asi štědrýho večera nechce dožít.." kam asi? grrr, jdu nadělovat!"...prej.. "jo aháá, tak běž ježíšku, běž"...asi ho fakt sejmu, vánoce nevánoce!
No nic, supertiše jsem sešla dvě patra, snad jsem ani nedýchala. Vzala si manželovo tmavý župan..abych byla méně vidět..příště mu koupím máskáčový...před domem jsem zhasla pojistkami lampy u chodníčku...jestli já si rozbiju hubu...obula manželovi pantoflíky...asi abych si tu hubu fakt rozbila. Vzala jsem klíče od auta a šla. Ještě zbývalo tiše odemčít branku a dostati se do kufru auta. To jsem zvládla a teď to auto...cvak...dveře u auta, kufr nic...cvak..dveře u auta, kufr nic. Jaktóó? Ospalejma očima čučím na dálkáč od auta, jenže jak jsem si zhasla, viděla jsem... no, přesně to! Tak znovu..cvak..furt nic. No nic, musí to jít ručně. Otevřu u řidiče, nahmatám páčku a cvak...dopr...von se mi otevřel motor!! No to snad né. Já snad to dítě namoutěkutě probudím! zírám střídavě na okno k dceři do pokoje. tak opatrně zabouchnout ten zkur.. motor. Hupsla jsem na to zadkem apak jsem hupla do tújí..kdyby náhodou. Měla jsem připravenou výmluvu, že jsem tu kunu hnusnou blbou viděla na autě a že jsem jí šla zahnat, aby nám nepřehryzala káble... teda jestli někdo ze sousedů bdí a vidí mě tu pobíhat v županu a pantoflích kol auta jak o sabatu, tak je moje reputace v... Takže znovu cvak a nic. chjo.
No co vám budu povidat, já se prostě do toho kufru nedostala. Já sem takový vemeno z kachny, to není možný. vztekle jsem zamkla branku a dveře a celou cestu nadávala..kašlu na to, kašlu na to, seru na vánoce, prozradím to, já to fakt prozradím, že ten ježich neni, dyg to je vo duševní zdraví krucinál!!
Vyfuněla jsem do podkroví, flákla sebou do postele. Pila se opět ozvala.." tak co ježíšku hotovo?" Co jsem odpověděla?? No, bylo to sprostý :)
Jinak ty dárky jsme naštěstí pracně pod strom dostali odpoledne pomocí starší dcery, která dorazila, ale byly to nervy vážení...uf

srettka: opět krásné a úsměvné potečníčko, které nemá chybu. Díky

Sretti - jen houšť - smíchu není nikdy dost

Teď jsem brečela , naštěstí smíchy a vydávala jsem u toho hýkavé zvuky, jako Ty pod stolem, perfektní , mám vysmátou neděli, doufám, že mi až do večera vydrží

srettka: Dobre som sa popri ránu zasmiala.

srettiku,zase jsem si málem cvrnkla do textilu,piš piš,je to aspoň trochu změna

srettka: Sretti tebe je škoda,ty by jsi měla vydat knihu,v dneší době by ti lidé utrhali ruceBožínku ty máš zážitků,to je opravdu na knihu,ty to táák umíš podat,že se každý musí smát a že je v této době smích hodně zapotřebí,díky,díky a ještě jednou dík

tebe by měli dávkovat v lékárně - díky za bezva smích

srettka: Opět skvělé počteníčko.

Tak zase jedna historka pro pobaveni
Jak jsme byli v luxusní restauraci.
Jeden čas jsme jednou ročně na podzim na tři dny pláchli bez děcek do krajin france jóósefa, do rakous. Krásně tam bylo.
Byli jsme tam takhle po druhé a hledali si bydlení. Náš hotýlek byl totiž s ohledem na nějaké místní závody( snad v dojení, či barvení krav na fialovo?) bohužel obsazen.
Sjížděli jsme hezké městečko Zell am See, mile vyladěni...nádherná panoramata pnoucích se hor, že by Homolkové srdce zaplesalo..louky s pasoucím se turem, jenž své nadité struky smáčel v zarosené trávě, usměvaví lidé, všude okna alpských domečků ještě pořád plna květeny. No zemský ráááj to na pohled, a to je ta kráásnáá zéémě, země..co to melu....no, prostě parádička.
Takže jsme objížděli hotýlky a hledali. A všude obsazeno. Sráda chrábě!
Nakonec ale drahý našel. Vjezd byl do podzemní garáže...to už mě krapítek zarazilo. Když jsem v garážích viděla takový ten zvláštní zlatý vozík na kufry, který jsem do té doby zřela snad jen v émerickém filmu a k tomu chlapíka v hotelové uniformě, taky se zlatem..jsem se trochu lekla. Odnesl nám naše tašky na ten zlatovozík, který jsem viděla na vlastní dyžoptrické voko prvně a vydali jsme se k recepci. Obdivovala jsem nádherné prostory a v duchu sobě pravila..kua, to bude ale drahý. Polovička má to vyřídila a šlo se na pokoj. Taky velmi krásný, s velikým balkonem, plným muškátů. Pod okny úžasná hotelová zahrada s jezírkem. A v pokoji na stole mísa čerstvého ovoce. To už jsem se nervozně podrbala na parcele pro pleš. Drahoušek byl pořád v poho. No nic, vybalili jsme si naše túristické mundúry a vydali se ven, pokochat oko i duši, provětrat manžílovi šrajtofličku. Příjemnou procházku jsme podnikli a vrátili se v čase večeře.
Trochu jsme se pokulturnili..já si umyla hubu, umyla sem jí i drahouškovi, přičísla vofinku, jeho pocákala svátečním pitralónem a vydali jsme se do restaurace. Jen jsem jí zřela, spotilo se mi vše, snad tkaničky u pyj-onýrek. Průůůser, italové na vsi. Joo, kdyby tak. Restaurace noblesní s prominutím jako kráva, křišťálové lustry,krásné koberce, nazdobené stoly jako na svatbu celebrit a v rohu pianista u bílého klavíru, číšníci vymydlení jako z Hilltonu... Maminko, mě je špatně..u stolů hosté ve velké večerní, ženský šaty až na zem, samej dežamant a tak, chlapi skoro ve smokingu. Snobařina jako svíňa. No ty byl zase nápad za dvěstě, tenhle houtýl..pomyslela jsem a drahému šeptla..jo, to se ti mooc povedlo! Sám byl bled v lícíh a musela jsem mu i do ušiska zavelet" dejchej!" Nu což, chtěl si nóbl fóbl hotel, tak si to vychrupni.
Uvedli nás s údivem ke stolu. Sem se tomu údivu ani nedivila, všichni vymustrovaný jak na světovou filmovou premiéru, jen srettkovci v kapsáčích a v keckách,žádné smoking, žádné dežamanty. Spíše made in china a taky made in second hand. No krása převeliká. Sem si tam připadala jak vidle zapíchnuté do hedvábí, gumáky v saténu. No co, už jsme tu, aspoň se ty vidle budou mile rozkošně usmívat a budou velmi velice zvořilé. No drahouš byl též na pokraji infarktu.
Došla obsluha a protože já nejsem , nebyla jsem a nebudu zdatná v jazycích( ja toĺka gavarju němnóžka pa rusky), nechávám to vždy na něm. Né že by šprechtil jak Angela Merklová, ale domluví se, takže do něj vkládám vždy víru svou. Takže jsme dostali jídelní lístek, spíš to byl teda notes a zahloubali doň své české xichty. Další průser..samá specialita, ještě se speciálním názvem a těch se bojim. To jsou skoro vždycky mrchy z moře vytažený a já teda kurvety a podobný mořský švajnerajn fakt nežeru. No nic, obsluha se vrátila a rozšprechtila se. Drahý, který byl pořád bled a na pokraji kolapsu koukl do notesu, na mě, na číšníka, na mě, do notesu. Číšník znovu spustil. A můj drahý ze sebe vypravil doslova:
"..ééé...óóóó...mmm..áááá..ehm...no" Ale on to i gestikuloval, asi myslel, že to mávání rukama působí mezinárodně, možna v esperantu, či co.. Což už jsem nevydržela, vrazila hlavu pod stůl a tam jsem hýkala, chrochtala, vyla,smála se a plakala u toho. Ještě jsem stačila šáhnout pro mobil a poslat zážiteček tento naší celé rodince, která se s námi hihňala v Čechách. To už se ale smál i drahouš. Rozpustile se na obsluhu hihňal,, až nadskakoval a notně musel působit jako přihřátý magor. Číšník asi nabyl dojmu, že jsme zřejmě mdlého rozumu, když do takové luxusní reštauráce nejen že dojdeme v obleku hodícím se na pochod Praha Prčice. A taky že můj manželec silně působí jako hluchoněmec, posedlý nemocí šílených krav a jeho partnerka, jako vyšahaný partyzán, ukrytý pod stolem, vyluzujíce odsud zvuky hodné nočního safari. No strašný to bylo. Byla už jsem pevně rozhodnutá, že pro tu ostudu z podstolu nikdy nevylezu a mám-li opustit restauraci, tak jedině pod kobercem, který končí u vchodu.
Číšník to statečně rozdýchal a přivedl nám ke stolu starší paní z obsluhy, která krásně, zvučně a nááádherně srozumitelně promluvila plynnou slovenštinou..Ďakujem ti pánbožko, chtělo se mi zajásat a musela jsem své emoce držet pevněna uzdě, neb samou eufórii jsem chtěla jako dík, začít zpívat slovenskou hymnu.
Dopadlo to nakonec relativně dobře a byla to neskutečná prča, ale v drahým podniku mě už nikdo na mou duši neuvidí

srettka: díky za pěkné počteníčko dosyta jsem se nasmála

srettka: ano,ano, smích léčí, ale takovéhle zážitky teda já opravdu nemamo, ale Tvůj příspěvek nemá chybu

Sretti, paráda, dobře jsem se při pátku pobavila . Jen mi trochu nejde na rozum ta prasečí čelist, nevím, jestli jsi ji měla na části, ale v celé své kráse by se do bagety nevešla