Jak se jedlo za Boženy Němcové? Bohatí mívali vývar, chudí nastavovali mléko mýdlem

Na vývar a maso dosáhli jen bohatí

Seriál České televize Božena zavádí diváky do období mezi lety 1820 a 1862, kdy slavná česká spisovatelka Němcová žila a tvořila. První povolina 19. století byla zvláštní doba, ve které se někomu dařilo dobře a někomu přesně naopak. Třídní rozdíly byly patrné v mnoha oblastech každodenního života, a to třeba i v jídle.

Asi nepřekvapí, že dostat se k masu nebylo jen tak. Vesničané na něj mohli rovnou zapomenout, měšťané ho měli častěji, ale pořád spíše ti bohatší. Ti byli zvyklí i ve všední dny jíst dvou, někdy i tříchodový oběd, jehož základem byla polévka - nejčastěji vývar. Hlavním chodem bylo maso z polévky doplněné nějakou omáčkou. Po jídle bylo zvykem pojíst třeba sušené ovoce, kus koláče, někdy buchty, ale ty často platily samy o sobě za plnohodnotný oběd. Obyčejná rodina si maso mohla dovolit jen jednou týdně a nejčastěji si ho pak dopřávala ve formě pečeně k nedělnímu obědu. V první polovině 19. století byla spotřeba masa v českých zemích asi jen 14 kilogramů ročně na osobu. Dnes je to až šestkrát víc.

Vesnice žila o kaších a šizených surovinách

Ačkoliv se může zdát, že v dobách, kdy neexistovaly supermarkety a jídla a další suroviny se buď pěstovaly na vlastní zahrádce, nebo se kupovaly od farmářů, lidé žili a hodovali zdravěji, je to trochu romantická představa. Faktem je, že na začátku 19. století byla na českém venkově poměrně bída. Ostatně, roku 1817 vypukl hladomor, naštěstí prozatím poslední, který tuzemští obyvatelé museli zažít. Tehdy bylo tak zle, že se sem tam upekla nalezená mrtvá vrána nebo žába, ale bylo to opravdu výjimečné, ne běžné, jak se dnes někdy uvádí. I mimo hladomor nicméně vesničané a lidé z chudších vrstev byli zvyklí jíst především jídla z mouky - koláče, buchty či chleba - a různé obilné kaše - poměrně častá byla pohanka. Běžné byly rovněž kroupy.

Zároveň na začátku 19. století vycházely celé knihy věnované tomu, jak "zfalšovat" - tedy ošidit nebo jinak nastavit - různé potraviny. Stal se z toho takový trend, že Královská česká společnost nauk dokonce vypsala soutěž o nejlepší dílo, které by poskytlo návod, jak takové upravené suroviny zaručeně odhalovat. Časté bylo například nastavování mléka, což se dělalo buď křídou rozpuštěnou ve vodě, nebo mýdlem. Víno se doslazovalo olovnatým cukrem, sušená paprika zase bývala "obohacená" o prach z cihlové drti.

Pravda je, že už naši předci v 19. století holdovali vegetariánství (a to nejen ti chudí, z donucení) a zdravé výživě. Ale nebylo to úplně tak, jak to vypadá dnes, v době moderní. V roce 1800 totiž - dokonce i česky! - vyšla kniha Christopha Hufelanda jménem Makrobiotika, neboli umění, jak prodloužit lidský život, jejímž smyslem bylo vysvětlit lidem, že zdraví a dlouhověkost souvisí hlavně se zdravou životosprávou založenou z velké části na rostlinné stravě a omezení živočišných produktů. Samozřejmě ne každý si ji v té době uměl přečíst, ale ve vyšších vrstvách se stala skoro bestsellerem a spustila malou módní vlnu, v jejímž rámci se začalo hodně jezdit do lázní. Součástí léčebné kůry tam právě byla i v podstatě veganská strava.

Skoro nejlépe ze všech na tom ohledně jídla tehdy bylo služebnictvo šlechty, které dostávalo k jídlu to, co zbylo od stolu. Nejen, že se tak čeládka najedla někdy i čtyřikrát denně, ale ještě šlo o dobré a masité pokrmy, ke kterým by se jinak asi nedostala. Byla opravdu smůla, když někdo přišel do služby k pánovi, který byl zvyklý jíst spíše střídmě - protože i takový byl trend u vytížených milostpánů, kteří například přes den hodně cestovali a na jídlo neměli čas. To pak totiž sluha zůstával o hladu spolu se svým chlebodárcem.