Velikonoční svátky - velikonoční neděle a pondělí: Zvyky a recepty tradičních pokrmů

V minulém článku jsme si mohli přečíst o začátku velikonočního týdne, o zvycích, které naši předci udržovali na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Co jedli a čím se v tyto dny zabývali. Nabízíme pokračování o rituálech, obyčejích a zvycích i tradičních jídlech na Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí.

Velikonoční neděle - zvyky a pokrmy

Boží hod velikonoční neboli Velikonoční (Velká) neděle je oslavou vzkříšení. Typická pro tento den je dopolední bohoslužba a sváteční rodinný oběd. V minulosti lidé tento den do kostela přinášeli k posvěcení pečivo (mazance), vejce atd. a doma z nich každý včetně dobytka dostal kousek. Dokonce existoval seznam potravin vhodných k požehnání (slanina, maso, holoubata, ryby, mléko, med, chléb). Mělo to i praktický význam. Po dlouhé zimě, kdy už mnoho potravin mohlo podlehnout zkáze, se tímto zkontrolovala a zaručila jejich nezávadnost. Na Velikonoční neděli bývá zvykem mít na sobě něco nového, aby člověka "beránek nepokakal".

Součástí tradic byla i společná jízda či procesí kolem polí a rituální požehnání budoucí úrodě. Tato procesí se konala i v jiných obdobích a jejich pozůstatkem je slavná Jízda králů na jižní Moravě. Skončil půst a hospodyně se opět mohly věnovat svému kuchařskému umění. Po zimě opět začínaly nést slepice, a tak se vejci opravdu nešetřilo.

Množství vajec obsahovala téměř všechna jídla od mazanců až po hlavičku (velikonoční nádivku), jejíž název je odvozen od vařené telecí nebo kůzlečí hlavy, která byla hlavní ingrediencí. Začínalo rašit mnoho bylin, které byly hojně využívány při úpravách masa. Touto dobou se také rodilo množství telat, jehňat a kůzlat, jejichž maso se stalo nedílnou součástí jarního jídelníčku.

Pondělí velikonoční - zvyky a pokrmy

Pondělí velikonoční už nemělo s liturgií nic společného a patřilo zcela lidové zábavě. V Praze se konaly slavnosti (Fidlovačka, Slamník, Štrozok), poutě (Emauzská) a výlety do přírody. Zvláště v obrozenecké době byly tyto akce velmi módní. V menších městech a na vesnicích se obyčejní lidé bavili malinko jinak.

V malování vajíček je naše země světovým unikátem. Nikde nenajdete tolik technik, vzorů a šikovných maléreček, ani tak všeobecné rozšíření mezi lidem. Zdobená vejce měla i podle technik různé názvy jako rejsky, malůvky, straky, slaměnky, voblíkané, obtáčané atd. Do konce 1. sv. války se zdobila vejce plná, což souviselo s jejich magickou funkcí (symbol života). Až poté se začala zdobit i vejce vyfouklá (vejdumky). Pro koledníky se nadále barví vejce plná, vyfouklá slouží jako dekorace.

Kdo by myslel, že šlehání pomlázkou je zvyk z pradávných dob, mýlil by se. Až od 17. století se z krajového zvyku stal zvyk celonárodní. Zpočátku se vzájemně šlehali muži, ženy, děti, bohatí i chudí metlami z mladých vrbových prutů. Důvodem byl obyčej využívající magické vlastnosti zelených ratolestí. Proutky nás omlazují = pomlazují (odtud název pomlázka). Šlehání proutky se na mnoha místech doplňuje ještě o polévání, postřikování nebo rovnou namáčení vodou, která měla u našich předků též magickou moc. Smyslem je totéž, co u proutků – zajistit mladým dívkám zdraví a krásu.

V dnešní zrychlené době staré zvyky a obyčeje uchovávají už jen národopisné soubory. Ale přesto si můžeme některé rodinné tradice uchovat aspoň v jídle. Mnohé pokrmy z těch starých nejsou složité a zvládnou je i začátečníci.