Etiketa na talíři v historii: Vidličky se nelíbily církvi, na návštěvy si lidé nosili vlastní nože a lžíce a muži krájeli jídlo dámám

Mor jako pomsta za vidličku?

Na svatební hostině Maria šokovala hosty tím, že vidličku použila, což vedlo jednoho kněze k poznámce: „Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami – jeho prsty. Proto je pro něj urážkou nahrazovat je při jídle umělými kovovými vidličkami.“ Když Maria Argypoulina o dva roky později zemřela na mor, italští duchovní to považovali za boží pomstu.

Ačkoli církev na vidličku hleděla s pohoršením, nešlo o žádný rozmar mladé dámy. Vidličku znaly starověké národy v různých podobách od rozvětvené větvičky až po Neptunův trojzubec. Dnešní anglický název „fork“ pochází z latinského „furca“, což znamená vidle. Obřadní vidličky se používaly při egyptských náboženských obřadech a Řekové měli vidličky, kterými vyndávali maso z vroucí vody. Ke stolování se začala používat kolem roku 400 n. l. na Blízkém východě.

Nůž, nebo lžíce?

O nejstarších prostředcích, kterými naši předkové přenášeli jídlo do úst, není sporu: Používaly se jednoduše ruce. A byl dřív nůž, nebo lžíce?

Nůž, tradiční parťák vidličky, patří k nejstarším nástrojům, které člověk vyrobil. Nože v podobě nabroušených kamenů sloužily spíše jako zbraně než jako nástroje k jídlu.

Lžíce je zřejmě mladší než nůž, ale její historie sahá do starověkého Egypta a Číny. Jakmile se na jídelníček dostaly kaše, byl potřeba nástroj k jejich snadné konzumaci. A tak byly z mušlí, ze dřeva, zvířecích rohů nebo kostí vyrobeny první lžíce. Staří Řekové a Římané se mohli chlubit lžícemi z bronzu, ve středověku měli bohatí lidé lžíce stříbrné. Lžíce v Evropě se masově rozšířily v 8. století.

Vlastní příbor podmínkou

Nože i lžíce patřily do výbavy cestovatelů. Od hostitelů se neočekávalo, že by svým hostům nabídli k jídlu příbor (tedy nůž a lžíci). A ještě ve středověku jedli obyčejní lidé rukama a jídlo vybírali z talíře za pomoci tvrdého chleba. Bohatí lidé používali příbory spíše proto, aby udělali dojem. Muži jedli svými osobními noži a krájeli jídlo také dámám.

Dlouhá cesta vidličky

A zatímco nůž a lžíce se v domácnostech zabydlely už ve středověku, vidlička to měla těžší. Údajně je mj. používaly kurtizány k vybírání ovoce ze sladkých sirupů, proto mezi duchovními a zbožnými lidmi nebyla vidlička oblíbená.

Vidličky ve Francii zpopularizovala Kateřina Medicejská, když si je v roce 1533 po svatbě s budoucím Jindřichem II. přivezla z Itálie. A vidlička tak pomalu začala dobývat kontinentální Evropu a vydala se i na britské ostrovy. Anglický král Karel I. V roce 1633 prohlásil: „Je slušné používat vidličku.“

Vidličky to měly těžké i proto, že z těch původních s dvěma hroty jídlo padalo a klouzalo. Třetí a čtvrtý hrot přidali počátkem 17. století Němci a vidlička se rak konečně zabydlela v domácnostech.

V polovině 19. století byla vidlička nejen na každém správném stole, ale rozšířily se i specializované vidličky všeho druhu: vidličky na ryby, ovoce, koláče, dokonce i na okurky.

Ruce na prvním místě

Etiketa stolování s různými druhy příborů se od poloviny 19 století šířila v Evropě i v severní Americe.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že ani dnes každý člověk nepatří ani do tábora příznivců nože a vidličky (ani do tábora příznivců jídelních hůlek). Někteří lidé například v arabských zemích, v Indii a některých částech Afriky stále jedí původním lidským náčiním - rukama.

Zdroje informací:

Familytreemagazine.com: A Timeline of Our Ancestors’ Cutlery

Foodtimeline.org: Fork&Knife