Když se nedaří

Hedwika: vybusna: tak vám nevím : proč mám pocit,že místo bojovníků Sumo, vidím nestydaté České maminy na dovolené ,někdy kolem roku 1980 na pláži FKK ,na Rujaně........
Mám totiž mimořádné výtvarné nadání:v první třídě byl na nástěnce umístěn můj obrázek kočičky a paní učitelka to ohodnotila,jako celkem zdařilou malbu koně.......

Tyto příspěvky a inteligentně podaný humor od Srettky jsou opět staré dobré "Topky"

srettka:Srettko ty jsi se minula povolání, měla jsi být spisovatelkou a ne úřednicí

srettka: moc jsem se pobavila, jen houšť a víc Tvých příspěvků

Srettka tu veľmi chýba...som rada, že sa znovu objavila. Snáď zas nezdrhne!

srettka: Šretti, báječné počtení

jarda Kadic: doplňuji vybusnou: z čokolády vlásky a šikmá očička, z cukrové polevy sumo obleček a při podávání povídat něco tvořivé múze a o inspiraci sumo zápasníky Z drobné chybičky udělat přednost a úspěch zajištěn!!!!

jarda Kadic: , ale ked ich vhodne nazdobis, tak vies aky budu krasny?

jarda Kadic: Mně se to líbí

Přidávám právě “čerstvé “ foto.Původně to měli být panáčci že zbytku pudinkového těsta.
A hle jsou to zápasníci Sumó,jak vyšitý

srettka:díky za super počteníčkopěkně jsem se nasmála

srettka: tebe by měli dávkovat do prášků na dobrou náladu - dík

srettka:
Ihned jsem si vybavila brnenske Hlavni nadrazi, serial Vlak detstvi a nadeje a Ruzickovou pasujici slepice a zabijacku..

srettka: Krásné podání, díky za dnešní smích

Tak pro pobavení všech ještě dám přídaveček je to střípeček z mého života s troškou nadsázky
JAK JSEM VEZLA ZABIJAČKU

Jsem si tuhle sloužila jednou na denní v práci, když kdosi zaklopkal na dveře naše pracovní vezdejší. Byl to pan otec, autor mé polovice drahé. Na špakátku psíčka a v ruce mošnu egelitovou, a v ní dobroty z čuníka, jenž voněly ukrutně a hlavně intenzívně. Poděkovala kamilka, pocelovala, pošmoulila psíčka a zamyslela se, kterak tu mošničku, silně vonící dopraví bez újmy do chaloupky své, blátem hlínou slepované.

Cinkla padla, svlékla jsem své kancelářské modráky, hupsla do tesilových gatí a krimplenové blůzky, utáhla kličky na pionýrkách a vydala se k vláčku svému.

Ve vagonku lidí pár, asi štyrycet, teplota vnitřních vlakových interiérů asi 25°C a já v podpáždí tu mošnu zabijačkovou. A protože jsem v jádru neřád vod přírody, nedalo mi, abych nepokoušela. Mošnu jsem složila vedle své formy na tunel letenský, tedy rozumějme vedle svých zadních tváří na sedátko a pěkně ji pootevřela, aby si ten silný aromat užilo i vícero homosapiensů, než jen já. Teplem se molekuly z produktů čuněčích rozehnaly do všech stran a daly ukázat světu, kde a jaká je jejich síla.. Cestující se začali ošívat, nenápadně koukali kol sebe, pochvívalo se jim chřípí, některým jedincům se zhoupl ohryzek a chtěli utajit polknutí na prázdno...zabralo to. Vůně sílila a šířila se ve větších a větších kruzích. Tutlala jsem tichý smích. O stanici dále přistoupila bývalá kolegyně, mávla jsem na ní. Otevřela dveře s úsměvem, udělala krok ke mě...úsměv zmizel..zavětřila jako maďarský ohař na honu, očima změřila terén a pravila .."cítím prd.." To už jsem nic netutlala a slzela smíchy. Následně došla průvodčí, které se taky pochvívalo chřípí. Při kontrole mejch jízdních dokladů podrobila mou maličkost zvídavému pohledu, ve kterém jsem naprosto jasně vyčetla.. "vím že vezeš mrtvý prase!"

I já odpověděla ostrým pohledem "je mrtvý už dlouho". Čuníka jsem uhájila a cestu jitrnicí platit nemusela.

Konečně jsem dojela do své stanice, mošnu s nadílkou přitiskla jsem na prsa, ať mi radši smrděj, jen ať to pronesu a domu donesu. Uličkou jsem šla statečně a hrdinně odrážela ty hladové a slinící pohledy a rozevláté nosy, plné vůní masa, koření a zejména česneku.

Ještě mě čekal obchod s textílií a cesta autobusem. Já to zvládnu, donesu domů ty vepřové plody chlívka, nakrmím svého chotě milého..já to dokážu.

V obchodě to šlo, je to obchod velkoplošný, tam se aromata z mé mošničky tak rychle nerozšíří. Proběhla jsem obchodem, popadla tričko a tradá k pokladně. Rychle jsem vyjmula kartu platební, že to odbavím bleskově bezkontaktně a zmizím z dohledu...ale aromat zabijačkový byl silnější, prokousal se taškou a hnal se k nosům prodavaček. Ty nasáááály ořechovou vůůni jader...vlastně omamnou vůni jitrniček a jelit, rozšířily se jim zorničky jako po LSD a zneklidněly. Bodejď ne, kdejaká ženská dneska nežere, drží nějakej dietec, navíc na konci šichty..trakty jim hladově řvaly, jak kdyby se v nich válcoval plech. Že já jelito zabijačkový sem sem lezla. V cukuletu jsem zaplatila a zmizela z krámu tak rychle, že se holkám za kasou nadzvedla větrem vofinka.

Už mi zbývá jen autobus, to přece dokážu. Sakra nejedu domů z práce v Somálsku, ale v Jirkově. Nastoupila jsem tedy do toho prostředku hromadné dopravy, ustála zvídavý pohled řidiče s posměškem, kterým jako by skoro říkal.."si kradla sekanou co? A celou co?" Sekla jsem po něm pohledem "nikoliv sekaná, ale žlázy a býčí opravdu nejsou" Raději jsem se tedy uchýlila do úplně zadní části autobusu, tašku skoro hermeticky uzavřela a okolo sebe funěla aromat ze žvýkaček. Už jsem byla klidná, jen jedna starší paní se na mě pořád s úsměvem ohlížela..asi jí ty vůně připoměly něco fajnového. Zvládla jsem to a už viděla to mastnó hubó mojiho frajíra manžíla, jak si chrochce a blaženě pomlaskává a možná ňa aj pochváli, že jsem to zvládla