Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

UHO, poháry z „mlíčňáku“, gothaj s cibulí nebo džus v plechovce aneb Co jsme jedli a pili za socialismu
Zdroj: Wikimedia Commons, By Pohled 111 - Own work, CC BY-SA 4.0

Zdá se to neuvěřitelné, ale od sametové revoluce, která začala 17. listopadu 1989, uběhlo již neuvěřitelných 34 let. Někteří z dnešních dospělých ještě ani nebyli na světě, jiní v té době již chrastili klíči na Václavském náměstí a další byli teprve dětmi. Pojďte si společně s námi zavzpomínat, na čem jsme si tehdy pochutnávali. 

Jak jsme prožívali 17. listopad?

Sedmnáctý listopad je přesně jedno z těch dat, u nichž si každý pamatuje, co přesně tou dobou dělal. Tedy pokud jste zrovna nepatřili do té generace, která v tu dobu ještě pila Sunar z láhve, stavěla stavebnici Merkur nebo si hrála s mončičáky. Ti, kteří na konci osmdesátek zažívali dětská léta, ale obvykle na tu dobu vzpomínají s nostalgií.

Byla to doba, kdy se ve škole obchodovalo s céčky, nejlepší bubliny se dělaly z Pedra, na snídani se pilo Granko, na žízeň džus s plechovky nebo Pompela či Olympus v kelímku a po škole se na plácku mezi domy lízal Vitacit rovnou z dlaně. Specifická ovšem byla i nabídka tehdejších restaurací, cukráren a jídelen. Na jaké speciality se nejvíc vzpomíná? 

V bufetu na stojáka chutnaly párky i ruské vejce

O osmdesátkách by se dalo říct, že to byla doba „bufáčů“ neboli automatů. Jedním z nejslavnějších byla Koruna na Václavském náměstí, o níž se vypráví spousta legendárních historek.

Třeba o vzniku tehdejší speciality ruského vejce, nebo o tom, jak si každý musel pořádně hlídat svůj talíř, neboť hrozilo, že vám kolemjdoucí ukousne kus párku, který rovněž patřil k místním vyhlášeným pochutinám.

Chlebíček s vlašákem, dršťkovku nebo smaženku jste si ovšem na stojáka mohli vychutnat v podobných bufetech i v dalších městech. Ceny tu byly ostatně lidové, chlebíček stál třeba jen 80 halířů a hlavní jídlo jste tu pořídili i za 2 Kč

Cukrárny a „mlíčňáky“

Když byla chuť na sladké, chodilo se do cukráren, jejichž vitrínám kralovaly rakvičky se šlehačkou, věnečky, štafetky, laskonky nebo dorty s vrstvou želé na vrchu. Stejně oblíbené byly i „mlíčňáky“, kde se dala sehnat pořádná točená zmrzlina, luxusní mléčné koktejly, podávané v keramických kalíšcích, nebo poháry s „polárkáčem“ a kompotem nebo s pudinkovým základem, do nichž se často využily i zbytky z neprodaných zákusků – třeba nalámané rakvičky. 

Hotovky nebo minutky

Nabídka tehdejších restaurací byla poměrně monotónní. Na jídelním lístku obvykle figurovalo vařené hovězí s knedlíkem nebo s bramborem, sekaná, španělský ptáček, gulášek, svíčková, dušená šunka, smažák (ovšem pouze s bramborami) či srbské rizoto, jako předkrm gothaj s cibulí nebo tresčí játra. V lepších podnicích byly kromě hotovek na výběr i tzv. minutky, neboli jídla na objednávku, která byla dražší. Tehdejší delikatesou byl třeba biftek s volským okem na vrchu podávaný s kroketami.

Čína, hranolky i velryba

V každém větším městě byla obvykle nějaká lepší restaurace nebo vinárna, kam bylo možné si zajít na slavnostní večeři při svíčkách. V Praze byly luxusnější restaurace obvykle součástí hotelů a často nabízely i zahraniční speciality. Největším hitem byla slavná čínská restaurace ve Vodičkově ulici, do hotelu Paříž jste si mohli zajít na francouzské delikatesy a v ulici Na Příkopech se v roce 1986 otevřel vyhlášený Arbat, jakýsi první český fastfood, kde se ruská gastronomie prolínala s tou americkou.

Zajít jste si sem mohli nejen na zdejší hitovku hranolky s kečupem smíchaným s majonézou, ale i na vynikající ruský boršč. Populární byl též Frionor, kde se nabízely speciality z mořských ryb a dokonce i takový unikát jako velrybí maso, které chutnalo jako hovězí a dělal se z něj třeba guláš. Ostatně ryby nebo mořské plody nebyly zase tak nedostupné a třeba oblíbeným předkrmem lepších restaurací, který se dělal i doma na různé oslavy, byl krabí nebo krevetový koktejl

Od UHA ke „kaťáku“

Pokud jste byli v dobách revoluce školou povinní, pravděpodobně jste se snažili nějak vyrovnat s tím, co se servírovalo ve školních jídelnách. Maminkám se na otázku, co bylo k obědu, odpovídalo univerzální odpovědí – maso, brambory a omáčka. Ta byla rovněž univerzální a říkalo se jí UHO neboli univerzální hnědá omáčka.

Často ji nabízely i různé závodní jídelny, stejně jako šunkofleky, vepřové s mrkví nebo drožďovou polévku či rýžový nákyp. Pomalu se ale začínalo blýskat na lepší časy, které nám přinesly moderní zápaďácké delikatesy, jakým byly kuře s broskví, katův šleh a brzy i první opravdový americký fastfood. Ale to ještě pár let trvalo.

Náš tip: Chcete-li si trochu zavzpomínat, připravte si vlašský salát dle Československé státní normy a našeho video receptu

 

Recepty k tomuto článku